Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

21. kapitola

Věnováno DarowWolf.

Miami, USA, Země, 17. května 2015

Nahnul se nad umývadlo, chrstl si na obličej další dávku ledové vody, ale nepomohlo to. Zíral do zrcadla s čím dál stísněnějším pocitem. Něco bylo strašně špatně.

Hleděl na sebe a na někoho, jehož rysy s těmi jeho splývaly. Vlasy zmatněly, jindy bledá pokožka získala nažloutlý odstín, zelené oči ztmavly tak, až byly téměř černé. A ne, on opravdu neměl tak velký nos. Vypadalo to, jako by na něj ze zrcadla hleděly dvě různé osoby a obě s ním měly něco společného. Tušil, že by měl toho druhého znát, úplně cítil, jak se mu vzadu na nejspodnějším kousku podvědomí formuje odpověď, ale pokaždé, když se ji pokusil polapit, ulétla jako chmýří pampelišky rozfoukané náhlým poryvem větru.

Mátlo ho to a rozčilovalo. Nenáviděl, že se mu vzpomínky vrací pomalu a k těm, které se odkrývaly postupně, se přidávaly slabé útržky, které spolu nijak nesouvisely, alespoň na první pohled. Věděl, že pokud se mu jednou vrátí všechny, tak veškeré střípky zapadnou na svá místa a on získá kompletní a ucelený náhled do vlastní mysli, ale u Devíti, proč to muselo být tak strašně pomalé?

Prohlížel si obraz před sebou, nevnímaje kapající vodu, která mu po tvářích stékala až za krk, kde se mu tvořila husí kůže. Snažil se vzpomenout, násilím se pokoušel otevřít dveře do komnaty, kde byly vzpomínky ukryty, ale čím více se do nich dobýval, tím více zámků se na ně vršilo, až už nebylo vidět nic, jen změť klíčových dírek, za nimiž jako kdyby ani žádný vstup do místnosti vědění neexistoval.

S naštvaným zavrčením plácl do porcelánového umývadla, až se kapičky na jeho okrajích rozprskly a zastudily jej na nahé pokožce. To ho vrátilo do reality, ačkoliv obraz ze zrcadla nemizel a ani neodbytné otázky neopouštěly jeho mysl. „Anthony," zavolal tiše a zaklepal na sprchový kout, v němž doteď šuměla horká voda, jejíž zvuk nevnímal.

Oslovený roztáhl dvířka z matného skla, vystrčil hlavu a zazubil se. „Jdeš se přidat?"

Loki zavrtěl hlavou, jedním pohybem mu poslal z věšáku měkkou modrou osušku a vrátil pohled před sebe. „Pojď sem a řekni mi, co vidíš."

Tony nakrčil zmateně nos, ale rukama si projel vlasy, aby z nich vyklepal co nejvíce vody, než si ovinul osušku kolem pasu a došel k bohu. Přitiskl se k němu zezadu a trochu bokem, neboť by přes něj neviděl, a zaměřil svůj pohled do očí shlížejících na něj z odrazu. Rukama ho pohladil po hrudi, než je zastavil na plochém břiše, na němž je spojil. „Vidím sexy chlápka, který se tu třese zimou, místo aby šel se mnou do horký sprchy," zamumlal a políbil ho na rameno.

Loki se zamračil. „Anthony, mluvím vážně," ucedil a založil si ruce na prsou.

„No, vždyť já taky," ohradil se dotčeně. Odsunul se, chytil ho za boky a otočil ho k sobě čelem. Starostlivě pohlédl do ztrhané a zkřivené tváře, než se jemně usmál. „Co se děje?"

„Nevím," přiznal neochotně a uhnul pohledem. „Opravdu tam vidíš jenom mě?"

Tony ještě jednou pohlédl do zrcadla, kde viděl jen je dva, a přikývl. „Jo. A teda odraz sprcháče a skříňky, ale na to se asi neptáš." Povytáhl obočí, konejšivě ho prsty polaskal na zápěstí. „Ty tam vidíš ještě něco? Co bych tam měl vidět?"

„Spíš koho," opravil ho s povzdechem, „ale už je to pryč. Chvíli tam na mě koukal divný muž a já nevím, co si o tom mám myslet."

„Albus?" navrhl Tony, poodstoupil a začal se utírat.

„Ne, ten měl modré oči, ale tyhle byly černé." Prohrábl si vlasy, netrpělivě luskl prsty, čímž Tonyho osušil a na malý okamžik zapřemýšlel, co se asi stalo s tou cedrovou hůlkou, kterou si pořídil v Příčné ulici. Něco ho napadlo. „Cítíš se na výlet?" zeptal se a společně se vydali do šatny, kde si vybírali oblečení.

„Proč ne. Kam to bude?" odpověděl zvědavě.

„Evropa," upřesnil zamyšleně, zatímco se soukal do kalhot a košile. „Godrikův důl a Londýn."

Tony se zatvářil skepticky. „Jsi si jistý, že je to dobrý nápad? Co když ti to znemožní návrat vzpomínek?"

Loki se otočil a vrhl po něm prosebný pohled spojený s dychtivostí. Ruce zaťal do pěstí, celý postoj měl strnulý a srdce mu prudce bušilo. „A co když mi to naopak pomůže? Co když si vzpomenu dřív, než skončí tohle idiotské martyrium, které mě budí ze snů? Co když –"

„Uklidni se," zarazil ho se smíchem, na což se Loki zamračil, „jen nechci, abys byl zklamaný. To je vše. Jarvis naplánuje let na zítřejší ráno, může být?"

„Díky," vydechl a nechal se přitáhnout do objetí. Děsil se toho, že by mohl mít Tony pravdu. Co když naruší přirozený návrat vzpomínek, pokud se je bude snažit záměrně přivolat? Ale za pokus to stálo. Předpokládal spíše, že to k ničemu nebude a prostě si celý příběh bude muset prožít znovu. „A jak postupujou přípravy na tvoje narozeniny?" zajímal se, neboť si uvědomil, že Tonymu bude za pár dní pětačtyřicet. Chystal pro něj speciální dárek a byl rád, že alespoň na toto nezapomněl.

„No, vlastně nijak," odvětil Tony ledabyle, chytil boha za ruku a vedl ho do obývacího pokoje. Posadil ho na hnědou koženou pohovku, jež se v půlkruhu táhla podél prosklené stěny, za níž byl vidět rozbouřený oceán, a sám šel ke skříňce na druhém konci, na níž měl kávovar, který následně zapnul.

„Nijak?" zopakoval Loki zaraženě a sledoval Jarvisovo plánování trasy, které jim pustil na interaktivní obrazovce. „Proč?"

„Nemyslíš, že jsem měl vůbec myšlenky na takovou kravinu, jako je oslava narozenin, když ty jsi na Ásgardu málem zemřel, že ne?" tázal se nakrknutě a nalil jim oběma silnou ranní kávu, kterou se jal přinášet na prosklený konferenční stolek.

„To mi nedošlo, promiň," připustil a mírně zrůžověl. Musel si přiznat, že ho ta starost potěšila a zaplavila ho příjemným teplem, které dostatečně vyhnalo chmury, které na něj zaútočily v koupelně. Nicméně, ta oslava byla pro něj důležitá. „Tak to jsem se probudil právě včas," konstatoval s úsměvem, převzal kávu a spokojeně si k ní přivoněl. „Třeba ti v Londýně najdeme nějaký pěkný dárek."

„Myslím, že mi stačíš ty," řekl suše. „Ty jsi největší dáreček, který jsem kdy dostal."

„Jarvisi, připomeň mi, abych koupil dostatečně velkou mašli v Tonyho oblíbené barvě," řekl bůh, aniž by spustil oči z druhého muže. „No, aspoň to budu mít levné. Tak, koho pozveme?"