Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

33. kapitola

Godrikův důl, Země, 15. června 1900

Cítil poměrně velké uspokojení, když vešel k Albusovi do domu a sevřel ho v náruči. Pořád měl dojem, že se mu to všechno snad jen zdá. Ty týdny od jejich prvního polibku plul jako na obláčku a náramně si užíval každou chvíli, kterou mohl s mladíkem trávit. A i přes to, že mezi nimi nedošlo prakticky k ničemu dalšímu, než byla objetí, líbání a spíše letmé zkusmé doteky, nestěžoval si. Zůstával trpělivý a nechával určovat tempo smrtelníka. Už stačil zjistit, že doba, jež na Zemi panovala, je plná dlouhého dvoření a nenuceného sbližování, pokud se nejednalo o domluvený sňatek, proto se přirozeně přizpůsobil.

„Zdržel ses," poznamenal Albus s lehkou výčitkou a mírně se zamračil.

„Omlouvám se, začetl jsem se do knihy," zalhal hladce a věnoval mu úsměv. „Trénoval jsi zatím?" odvedl pozornost jinam, aby si nemusel vymýšlet, jaký svazek ho natolik zaměstnal, že přišel pozdě.

Albus přikývl. „Snažil jsem se, ale nejde mi to," zabručel a poodstoupil. Natáhl ruku před sebe a po okamžiku soustředění se mu na dlani objevil plamínek. „Chtěl jsem, aby mi cestoval z prstu na prst, ale ani se nepohnul."

„Přesun je mnohem těžší, než se zdá," prohlásil Loki, usadil se na pohovku a taktéž vyčaroval plamen. „Musíš napřed ovládnout jeho velikost, případně barvu, než můžeš zkoušet pohyb," vysvětloval a s jeho slovy se jeho dlaň obalila ohněm, který z červenooranžové barvy postupně získával smaragdově zelený odstín. Schválně nechával změnu ukázat postupně, avšak kdyby chtěl, mohl ji učinit okamžitě. „Až se ti podaří toto, můžeš změnit tvar," myšlenkou vytvořil kouli, která se mihotala nad rukou, „a třeba ji přesunout, nebo někam hodit." Bez varování mrštil plamennou kouli proti zdi.

Albus vyjekl a jeho vlastní oheň zhasl. „Loki!"

Než se mohl živel dotknout omítky, zmizel v drobném obláčku kouře. „Ano?" Bůh se na něj otočil a na rtech mu hrál úsměv. „Tohle zatím nezkoušej. Až budeš plně ovládat základy, můžeme si házet jako s míčem."

„Chtěl bych to umět," povzdechl si, posadil se a s rozmrzelým výrazem si opřel hlavu o opěradlo gauče.

„Nebyl jsi to ty, kdo mi říkal, že bez základů mi budou lepší kouzla k ničemu?" popíchl ho pobaveně a odolal touze na něj vypláznout jazyk.

Líbilo se mu, když byl mladík netrpělivý. Hvězdičky v modrých očích v takových okamžicích zářily životem a rozsvěcovalo ustaranou tvář. Mrzelo ho, že smutek v jeho tváři stále převládá, ale dokázal to chápat. Od těch všech ztrát, které Albus vytrpěl, ještě stále neuplynulo dost času. A věděl, že některé se nezahojí nikdy. Natáhl paži, pohladil ho po hřbetu dlaně a povzbudivě ji stiskl. „Zkus to znovu."

„Nechce se mi," zahučel, ale poslechl. Opět vyvolal malý třepotavý plamínek a chvíli na něj jen hleděl, sbíraje odhodlání. Po chvíli se ohýnek zavlnil a zbarvil se do červena. „Chtěl jsem modrou," přiznal neochotně.

„Tak zkoušej dál," pobídl ho. „I toto je skvělé. Nedokáže to každý."

Albus se nenechal pobízet dlouho, a zatímco Loki studoval teorii z knih, které našel v jeho knihovně, neustále zkoušel, co všechno se mu podaří. K večeru už dokázal vyčarovat plamen vysoký tři lokty, jenž nesl namodralý nádech, i když v něm stále převládala spíše fialová.

„Výborně," chválil ho bůh a spokojeně se usmíval. Věděl, že se v něm nespletl. Už nebude trvat dlouho, než se jeho magické jádro rozvine kompletně, a pak bude postupně moci dosáhnout všeho, co si zamane. „Brzy budeš moci zapalovat svíce na dálku."

„Nikdy by mě nenapadlo, že bych to vůbec mohl zkusit," přiznal tiše a vděčně se usmál. „Děkuju."

„Ono by se to nakonec projevilo samo," ujistil ho a přisunul se blíž, aby ho mohl políbit. Nemohl se toho nabažit, s každým otřením rtů se mu chuť líbání zdála sladší a dokonalejší.

„Možná, ale to bych neměl tak šikovného učitele."

„Je mi ctí se učit navzájem," řekl Loki se vší vážností a mrkl.

Albus se rozesmál a protáhl se. „Zůstaneš na večeři?"

Omluvně se zašklebil. „Rád bych, ale čeká mě matka."

„Oh, samozřejmě," opáčil chápavě, ale Lokimu neunikla stopa rozmrzelosti, která se ve slovech ukryla.

„Už jsem doma nebyl příliš dlouho," omlouval se a něžně ho pohladil po tváři. „Vrátím se zítra večer. Vynahradím ti to, dobře?"

Přikývl. „Samozřejmě. Já si najdu něco na práci."

„Nepochybně. A věřím, že i Elphias by ocenil, kdyby ses za ním zastavil. Dlouho jste se neviděli," navrhl mu a pohledem z okna zjistil, že se začíná stmívat.

„Ty ses také se svými přáteli dlouho neviděl," poznamenal lehce, nebo se to o to spíše pokusil.

Lokiho tón zarazil a zkoumavě se mu zahleděl do obličeje. Albus uhnul pohledem, a to ho překvapilo. Napadala ho jen jedna možnost, kvůli které mohl smrtelník jeho přátele zmínit – Fandral. „A obávám se, že je nejspíše ani neuvidím. Budu rád, pokud potkám bratra. Ostatní z naší družiny jsou ještě ve Vanaheimu a snaží se dostat potyčky pod kontrolu," odpověděl s pokrčením ramen a v duchu se culil. Líbila se mu ta Albusova nejistota, která se potvrdila ihned poté, co se rozzářil. Narovnal se, protáhl si paže a postavil se na nohy. „Budu muset jít."

„Doprovodím tě," nabídl o něco veseleji Albus a vydal se s ním ke dveřím. Před nimi se zastavil, popadl boha za ruku a pohlédl mu do očí. Najednou se zprudka přisál na jeho rty, zapletl mu prsty do vlasů a natiskl jej ke dveřím.

Bůh spokojeně zavrněl, prsty zaťal do jeho boků a nadšeně polibek opětoval, až dokud neskončili oba s růžovými tvářemi a se zrychleným dechem. Hned poté prakticky utekl, jinak by se od něj už odtrhnout nedokázal. Rychlým krokem se vydal na okraj Godrikova dolu, aby mohl přivolat strážce Ásgardu a cestou si ještě spěšně uhlazoval rozcuchané vlasy. Na tváři mu vězel trochu přihlouplý úsměv, který se ani před Heimdallem nesnažil skrývat. Měl radost a nepotřeboval ji schovávat. Naopak, toužil po tom, aby každý věděl, že je šťastný, i když důvod nehodlal vyprávět každému na potkání.

Rozzářený vstupoval i do Valaskjalfu, kde se hned za branou přivítal s bratrem a ostatními bojovníky, než se vydal navštívit matku. Necítil se nijak provinile, že Albusovi lhal; počítal k to těm nepravdám pro vyšší dobro. Nemělo smysl mladého kouzelníka zbytečně trápit. Nemusel vědět, že už byla vzpoura ve Vanaheimu potlačena a že se uvidí se všemi. Koneckonců dohoda s Fandralem hovořila jasně - pokud měl někdo z nich vztah, tak mezi nimi zůstalo pouze přátelství. To byla jistota daná staletími, avšak špatně se vysvětlovala, zvlášť když Albus Fandrala osobně neznal. Loki si byl však jistý, že už se brzy seznámí a bude to i on pokládat za jistotu. S myšlenkou na blízké plány se usmál a vešel k matce do komnaty.