Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

16. kapitola

Věnováno The_little_Maraurder.

Loki se zarazil a na chvilku přemýšlel, jestli se nepřeslechl. Vážně to řekl? Nebo si jen jeho mozek domýšlel něco, co nebyla pravda, jen proto, že by si to v koutku duše přál slyšet? Albusovu ruku stále cítil na svém zápěstí a najednou jako kdyby se rozžhavila – ten dotyk pálil jako cejch. Aniž by chtěl, jeho srdce začalo zběsile uhánět a na malou chvilku mu přes obličej přelétl přihlouplý úsměv, než se násilím přiměl vrátit na tvář nezúčastněnou masku. Musel polknout, než byl schopen chraptivě odpovědět: „Co prosím?"

„S tebou se necítím tak sám," tiše zopakoval Albus do jeho zad, protože se neotočil. „Omlouvám se, Loki. Neměl jsem se ti posmívat." Lehce zatáhl za zápěstí a bůh se nepříliš ochotně otočil. „Připadám si teď jako mudla," přiznal a rozpačitě si volnou rukou prohrábl přerůstající vlasy.

„Proč?" tázal se, neschopen odhadnout, co s jejich předchozí rozmluvou mají společného lidé, jež neumí kouzlit.

„No, ti také nevěří na kouzla, dokud se s nimi nesetkají. Neměl bych být tak skeptický jako oni," vysvětlil a upřel na něj prosebný pohled. „Já jen... je to prostě pro mě neuvěřitelné. Mít v pokoji boha z mýtů?" Pokrčil ramena a nejistě se zazubil, Loki jen chladně zíral. „Už budu hodný a nebudu rýpat, zůstaneš?"

„Co je mi to platné, když mi nevěříš?" odpověděl suše. „Myslel jsem, že za ty tři měsíce už jsme někde dál, než jsme byli při mém příchodu."

„To jsme," vydechl mladík rychle.

Mírně se k němu naklonil a vypáčil svou dlaň z křečovitého sevření. „Nemám ten pocit. Před chvílí jsem ho ztratil."

Albus se zatvářil zkroušeně a nervózně vložil ruce do kapes hábitu. „Nechtěl jsem tě urazit. Nevím, co to do mě vjelo. To jen..." Zakroutil hlavou, svěsil ramena a hodil sebou zpět do křesla, kde si složil hlavu do dlaní. „Říkal jsem ti to. Nejsem vhodný přítel pro nikoho."

Bůh si pro sebe povzdechl, obešel křeslo a posadil se jednou nohou na vysokou područku k němu, nechávaje druhou nohu na zemi pro lepší stabilitu. Najednou mu ho bylo líto – mladíka něco očividně trápilo, a protože se s tím nechtěl nebo neuměl svěřit, frustraci si vybil jiným způsobem. Sice se na Albuse za to zlobil, ale především viděl, že potřebuje pomoc. Vždyť byl de facto sám. A on mu slíbil, že bude jeho přítel. A kdy jindy by se měl jako přítel zachovat, než když se choulil na křesle jako štěně, co někdo nakopl a vyhodil na mráz?

Aniž by nad tím uvažoval, automaticky natáhl ruku a zabořil ji do záplavy lehce zvlněných hnědých vlasů. Podivil se, že jsou na dotek jemné, ačkoliv na pohled vypadají hrubé. Začal se jimi probírat tak, jako to dělávala jeho matka, když byl mladší a pokládal si hlavu do jejího klína. Pamatoval si, že ho to uklidňovalo a doufal, že to upokojí i mladíka, jenž napřed ztuhl, ale po malé chvilce se uvolněně opřel tváří o Lokiho stehno.

„Co kdybys mi řekl, co se stalo? Pohádal ses s bratrem?" nadnesl téměř něžně.

Albus se zavřenýma očima jemně potřásl hlavou, aniž by tak přišel o Lokiho blízkost. „Ano i ne," prozradil tiše. „Blíží se Vánoce. V Bradavicích budou prázdniny. Doufal jsem, že by přijel domů. Chtěl jsem je strávit s ním." Zaklonil hlavu a otevřel oči, aby se mu mohl podívat do obličeje. „Jako rodina, chápeš?"

„Sentiment?" nadhodil, ale dal si velký pozor, aby to neznělo jako výsměch.

„Možná," připustil a znovu sklopil pohled. Vytáhl si nohy na křeslo a objal si kolena. „Poslal mi sovu se vzkazem, ať si společné Vánoce strčím do zadku a nechám ho na pokoji."