Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

37. kapitola

„Zůstaň tady," požádal Albus, jakmile prošli dlouhými zdobenými chodbami až do komnaty, kde měl spát. Udělal štěněčí oči, objal Lokiho kolem krku a pokusil se mu dát pusu na rty, ale trefil se pouze na bradu. Zahihňal se. „Prosím."

Loki si v duchu povzdechl, políbil ho na čelo a vedl jej k posteli se světle modrými nebesy a povlečením. Barvu vybíral schválně. Věděl, že se Albusovi tento odstín líbí a navíc mu šel k očím. V myšlenkách se vrátil ke dni, kdy se před ním opil poprvé. Překvapovalo ho, že je smrtelník po alkoholu o dost přítulnější, nebo spíše sebejistější. „Není to vhodné," odmítl tiše. Upřel pohled do jeho očí, přitiskl své rty na jeho a vychutnával si vláčný polibek, zatímco mu dlaní přejel od krku přes hrudník až k pasu. Knoflíčky hábitu se jako na povel rozepnuly a odhalily obyčejné kalhoty a bílou košili.

Albus se zamračil. „Proč ne?" zeptal se ublíženě. „Koho by to zajímalo? Jsme přece oba dospělí a –"

„A Aberforth o nás ještě neví," připomněl mu měkce a pohladil ho po tváři. Pomohl mu z hábitu, protože Albusova koordinace nebyla příliš v kondici. „Sice něco zaslechl, ale ani tak není vhodné, aby se o nás dozvěděl tak, že nás spolu najde v jednom loži." Jemně se usmál a vzduchem poslal hábit na opěradlo lenošky pod oknem vedle dlouhé police plné knih, o nichž si Loki myslel, že by se mu mohly líbit. „Navíc nejsi střízlivý."

Naklonil hlavu na stranu a zatvářil se nechápavě. „No a? Ty taky ne." Rozhlédl se po komnatě a poškrábal se na zátylku. „A Abe je kde? Tady není. Jak by nás našel?" Posadil se na postel a opřel se o dlaně. Zamrkal, aby zahnal točení hlavy.

Usedl vedle něj a vzal mu dlaně do svých. „Pokud tu zůstanu, tak si budou ostatní myslet, že jsem zneužil situace," zašeptal, naklonil se k němu blíž a políbil ho na ušní lalůček. Ukazováčkem jedné ruky ho pohladil po krku a sjel k místu, kde začínaly knoflíčky košile. Pomalu je začal rozepínat. „Nikdo neuvěří, že se nic nestalo a –"

„Vždyť může," namítl Albus se zatajeným dechem a křečovitě sevřel ruku, jež ho držela.

Loki pokračoval v rozepínání, až dokud celý kus oděvu nepokořil. Ústy zůstával u ucha a zlehka se jej dotýkal rty. Bříšky prstů se seznamoval s jemnou kůží. Zastavil se na srdci, které tlouklo jako splašený kůň. „Počkám tu, než usneš. Pak půjdu do své komnaty. Je hned támhle za těmi dveřmi." Aniž by se od něj vzdálil, natočil je, aby si Albus mohl všimnout, které dveře ze třech má na mysli. „Aberforth spí hned vedle. Jeho dveře sousedí v chodbě s těmi tvými."

„Loki –"

„Musím na tom trvat," řekl těžce. Poslední, po čem toužil, byl odchod. Chtěl tu s ním zůstat, nebo ještě lépe, vzít si ho k sobě do postele, rozezpívat jejich duše milováním, obejmout ho a usnout. Ale nechtěl to takto. Ne poblázněný ásgardskými nápoji. Vždyť by si ráno ani nemusel nic pamatovat. Odtáhl se, zatlačil dlaní do jeho hrudi a položil ho. Albus se s ublíženým výrazem zul a zalezl dál, ale neprotestoval. Okolo boha se zamihotala smaragdová záře, kožený oděv zmizel a nahradila ho tmavě zelená tunika a černé pohodlné kalhoty. Ulehl vedle smrtelníka na bok a zadíval se mu do očí. „Vynahradím ti to. Slibuji."

Přikývl a zívl. Sám si uvědomoval, že je příliš opilý a unavený, než že by vydržel ještě vzhůru o mnoho déle. „Neodpověděl jsi na otázku," vzpomněl si a promnul si oči, než se přilepil na Lokiho a nechal se obejmout.

„Na jakou?"

„Čím jsem tě okouzlil," zamumlal mu do hrudi.

Krátce se zasmál. „Myslím, že napoprvé to bylo tvoje magické jádro," připustil zamyšleně. „A pak jsi byl neskutečně ztracené štěně."

„Štěně?" zopakoval nevěřícně a zaklonil hlavu, aby viděl rozesmátou tvář.

„Ale roztomilé štěně," ujistil ho, rozcuchal mu vlasy a políbil ho do nich.

„Myslím, že kecáš," obvinil ho s povzdechem a zavřel oči.

„Spíš ti neříkám všechno. Musel bych se opakovat, až budeš střízlivý," opáčil pobaveně.

Albus jen něco nesrozumitelně zabrblal, než znovu zabořil obličej Lokimu do hrudi. Bůh ho hladil po vlasech a cítil se šťastně, že ho může držet a hladit po vlasech, než usne. Zároveň bojoval se spánkem a se smutkem, protože věděl, že prozatím u něj nesmí zůstat. Na řečech svých přátel mu nezáleželo; ti si stejně mysleli kdovíco. Ale nechtěl dopustit, aby kvůli tomu vzniklo další nedorozumění s Aberforthem.

Počkal, až dokud si nebyl jistý, že Albus tvrdě spí. Opatrně se odkulil, přikryl ho až po bradu a pohladil ho po tváři. Poté vyšel na chodbu a ráznými kroky vyrazil k Fandralově komnatě. Zaklepal na ni a na pozvání vešel dovnitř. Napůl očekával, že bude mít v posteli nějakou ženu, proto ho docela udivilo, že seděl při svitu jedné svíce do půl těla na posteli a pojídal hroznové víno.

„Nějak brzo," poznamenal rytíř s povytaženým obočím. „Ty máš přece radši delší čísla. Nebo sis přišel pro přídavek?" provokoval s úsměvem.

„Sklapni," odfrkl unaveně a posadil se na druhý konec lůžka. „Ani jedno, ani druhé."

„Asi jsem mu naléval moc. Promiň. Netušil jsem, že ho to složí tak, že okamžitě usne."

„O to vůbec nejde," zahučel a založil si ruce na prsou. „Nechtěl jsem s ním spát. Na to je čas."

„Počkej, vy jste ještě –"

„Ne, ještě ne," ujistil ho suše a povzdechl si. „Cos mu řekl?"

„Chceš převyprávět všechno, o čem jsme se bavili?" popíchl ho a vložil si do úst další z kuliček. Nabídl bohu část hroznu.

Zavrtěl odmítavě hlavou. „Nedělej, že nevíš, na co se tě ptám. Co jsi mu řekl, když jsme odcházeli?"

„Nic špatného," bránil se a jeho oči zářily nevinností. „Jen jsem mu nabídl, že kdyby chtěl nějakou radu, jak tě udělat tak, abys křičel jeho jméno, že se mě může zeptat."

Loki notnou chvíli jen zíral neschopen slova. „Fandrale... tos neřekl, že ne?" zeptal se pak tiše.

„No, možná jsem použil trochu jiné výrazy," připustil s pokrčenými rameny. „Možná jsem řekl ošu –"

„Je ještě panic, u devíti!"

„Ups." Fandral se začervenal. „To jsem netušil. Myslel jsem, že už dávno spolu spíte. Promiň," odvětil upřímně. „Myslíš, že jsem ho vyděsil?"

Zabořil si obličej do dlaní. „Já nevím," hlesl. „Doufám, že si to nebude pamatovat." Zvedl hlavu a naléhavě se na svého přítele zadíval. „Já vím, že jsi to myslel dobře, ale už tak na tebe žárlí. Nepokaz mi to."

„Víš, že bych cíleně –"

Mávl rukou. „Vím. Pro příště ale –"

„Slibuji na svou rytířskou čest, že se budu krotit."

Loki ho chvilku upřeně pozoroval, pak se natáhl pro dvě bobulky vína a přikývl. „To mi bude stačit. Asi."

Už odcházel, když ho ještě Fandral zastavil mezi dveřmi. „Ale uznej, že bych mu dal dobré rady."

Otočil se a usmál. „Jistěže ano. Ty víš, co mám rád. Ale on si na to přijde sám."

„Tak to mu nebudeme kazit poznávání."    

Ahojky.

Fandral je takové zlatíčko na pěst, nezdá se vám? Ale myslí to dobře, aspoň to tvrdí. Asi mu musíme věřit. A taky byl docela dlouho klid, tak by se to mohlo pomalu začít kazit, ne? 
Mějte se krásně!