Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

38. kapitola

Dlouhou mramorovou chodbou se rozléhalo spěšné dunění kožených bot. Mohl by se teleportovat, asi by to bylo i vhodnější, ale potřeboval si alespoň trochu protřídit a urovnat myšlenky. Vzbudil ho sluha s tím, že je očekáván svou matkou a ona i smrtelníci jej očekávají na její soukromé terase. Oblékl se tak rychle, že se plně probouzel až po cestě, přestože mu okamžitě došel význam slov.

Zdálo se mu, že mu zatím nevychází nic podle plánu a Loki neměl rád, když mu pečlivě promyšlené plány někdo překazil. Napřed včera Sif a teď vlastní matka. Ženy! Musel připustit, že včerejšek nedopadl tak strašně, avšak ještě netušil, zda závěr nebude mít nějakou dohru s Aberforthem. Doufal, že si nebude vzpomínat na otázky ohledně okouzlení. A že si Albus nebude pamatovat Fandralův návrh. Takže vlastně nad závěry z pitky raději ještě nepřemýšlel. Mohlo se toho pokazit ještě mnoho.

Ale mohl snad vzdorovat své matce? Jistěže ano, v minulosti se to stalo už mnohokrát, avšak to se nejednalo o obyčejné pozvání ke společné snídani. Sice jí je chtěl oba představit oficiálně, jak se na hosty v královském paláci sluší a patří, avšak matka už mnohokrát ukázala, že v určitých situacích považovala protokol za zbytečný. Nejinak tomu muselo být i teď, proto spěchal, aby se na místo nedostavil s delším zpožděním, než bylo nutné.

Přede dveřmi se ještě na malý moment zastavil a několikrát se zhluboka nadechl, aby uklidnil tlukot srdce po rychlé chůzi, a uhladil si černé vlasy dozadu. Předpokládal však, že zrůžovělé tváře stejně neskryje, ani mírně poplašený výraz v očích, neboť netušil, co má za dveřmi očekávat. Přesto neváhal déle než nemnoho vteřin, zaklepal a po vyzvání vstoupil.

„Loki, vítej," promluvila Frigga dřív, než za sebou zavřel dveře.

„Dobré ráno," odtušil, usmál se na všechny tři a přešel k matce, aby ji políbil na tvář. Poté se usadil na poslední volné křesílko potažené bílým sametem. Na stole ze světlého leštěného dřeva lákalo svou vůní několik druhů pokrmů, jež se běžně snídaly na Ásgardu, avšak všiml si i několika, které rozhodně patřily na Midgard. U nich se nejedla míchaná vejce ani topinky. A ani něco, co podezřele připomínalo sendviče. Pousmál se. Možná to nepatřilo přímo k jídlu po ránu, přesto ho zahřálo u srdce, že se Frigga snaží na jeho hosty zapůsobit.

„Chtěla jsem mladíkům nabídnout midgardský čaj, ale spokojili se jen s vodou," referovala mu a nakrčila obočí. „Není to vhodný nápoj ke snídani?"

„To je v pořádku," ozval se Albus, jehož krví podlité oči ukazovaly na nevyspání nebo kocovinu, ve stejné chvíli, co Aberforth vyhrkl: „Čaj se pije odpoledne."

Loki pokrčil rameny, Albus zrudl a šlehl po bratrovi pohledem a hostitelce zacukaly koutky. „My ho pijeme, když na něj máme chuť," prohlásil Loki, nalil si horký nápoj do šálku, usadil se s ním pohodlněji a nastavil tvář rannímu slunci, jehož několik paprsků proniklo až na terasu.

„Na tom není nic špatného," řekl rychle Albus, než mohl Aberforth plácnout něco urážlivého, „u nás je to hlavně o síle zvyku."

„Asi jako já si nedokážu představit, že bych jedla maso před večeří," opáčila Frigga ujídající šťavnaté ovoce modré barvy připomínající podivné jahody.

„Maso je dobré kdykoliv," zabrblal Aberforth. S váháním sáhl po kousku červeného pečeného masa a spokojeně zamlaskal, jakmile se zakousl. „He to skělý."

„To mě těší. Nechám pochválit kuchaře," navrhla Frigga, obrátila se na Albuse a ukázala na koláč plný malin a borůvek. „Máte rád sladké?"

Loki spíše pozoroval, než aby se zapojoval. Vnímal, jak se atmosféra uvolňuje a znovu musel matce v duchu zatleskat, jak empatická umí být. Za chvíli už oba smrtelníci vyprávěli o Zemi a ona se ukázala jako velmi zvědavá a trpělivá posluchačka. Albus kromě únavy vypadal celkem spokojeně. Aberforth se naopak vyhýbal pohledu jako jeho, tak bratra.

„Co plánujete?" zeptala se poté, co se snědlo vše, co se do nich vešlo. Všichni se jako na povel obrátili na Lokiho.

Elegantně dopil zbytek čaje, odložil šálek na stolek a potřásl hlavou. „Myslel jsem, že je provedu po Valaskjalfu a okolí. Bude vhodné, aby se tu co nejdříve vyznali a nepotřebovali průvodce." Zamyšleně si zastrčil pramen vlasů za ucho. „Máš lepší návrh?"

„Ne, vůbec ne. Ale zahradou bych vás ráda provedla já, pokud budete souhlasit."

„Jistě."

„Bude nám potěšením."

„Kde je vlastně otec?" ozval se Loki a pomalu se začal zvedat. „Vůbec jsem ho ještě neviděl a přátelé včera nic neříkali."

„Odcestoval neplánovaně na pár dní do Vanaheimu," sdělila jim vážně. „Mám vám vyřídit hlubokou omluvu. Setká se s vámi ihned, jen co se vrátí."

„Do Vanaheimu?" ujišťoval se Loki s nakrčeným čelem. „Nebyl tam nedávno Fandral kvůli nějakým nepokojům?"

„Ano," odsouhlasila a šla je vyprovodit ke dveřím jejích komnat. „K podpisu mírových smluv mezi jednotlivými kmeny byl však Ódin vyžadován. A král musí své povinnosti plnit svědomitěji než kdejaký vazal." Položila synu ruku na rameno a mrkla na něj. „Vrátí se za několik dní. Užijte si den, chlapci."

„I ty, matko." Věnoval jí úsměv, počkal, až se rozloučí bratři a vyšel s nimi na chodbu. Pokynul jim směrem, kterým se měli vydat a udělal tři kroky, když jeho matka ještě promluvila.

„A, Loki, vezměte s sebou Thora. Potřebuje taky na vzduch."

Bůh se zazubil a kývl na souhlas. Ušli sotva za roh. Aberforth se ujistil, že už na ně nikdo nevidí, zrudl a se zkříženýma rukama na hrudi se zastavil. „Já s váma nikam nepůjdu!"

Loki se na něj zvědavě otočil. „Co máš za problém?" Albus zmateně zamrkal.

Odfrkl. „Se jako vážně eště ptáte?" Obdařil je zhnuseným pohledem. „Jste nechutní."

Loki se držel, aby se buď nerozesmál, nebo aby mu jednu nevrazil. Ani jedno by vzhledem k situaci nebylo příliš vhodné. „Dávej si pozor na ústa," upozornil ho jen mrazivě.

„Copak? Pravda vám nelíbí?" odsekl posměšně. „Kdo komu strká ptáka do zadku, co? To vám přijde fakt v pohodě?"

Albus zalapal po dechu a vytáhl hůlku z rukávu. Namířil na bratra a třásl se zlostí. „Okamžitě – zmlkni – ty –"

„No prosím, posluž si. Pošleš na mě taky cruciatus jako Grindelwald?" provokoval ho, ale vlastní hůlku nevytáhl.

Loki opatrně položil ruku na Albusovu paži a sklonil ji k zemi. „To by ničemu nepomohlo."

„To odvoláš!" křikl Albus rozlíceně.

„Ani mě nehne!" Vyrazil. Proběhl mezi nimi, vrazil do nich a utíkal pryč.

Albus chtěl běžet za ním, ale Loki ho zastavil. „Dej mu chvíli –"

„Na co? Na to, aby se vzpamatoval? Ještě ani nestrávil Arianu a teď tohle. V životě už se mnou nepromluví." V očích se mu zatřpytily slzy.

„Je mi to líto," přiznal Loki tiše. „Doufal jsem, že si to nebude pamatovat. Zakroutím Sif krkem."

Mávl nad tím rukou. „Už se stalo. Já taky měl zůstat zticha. Stejně by se to jednou dozvěděl, ale doufal jsem, že to nebude takto..."

Loki roztáhl náruč a Albuse sevřel v objetí. Políbil ho do vlasů. „Pošleme za ním Thora. Uvidíš, všechno bude v pořádku." Sám doufal v to, že se ti dva budou alespoň tolerovat. Zatím to však vypadalo, že se situace mezi nimi akorát zhoršuje. Povzdechl si. Že si ta koza pitomá nepřekousla jazyk!