Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

14. kapitola

Věnováno Olivibest.

Příčná ulice, Země, 21. prosince 1899

„Musel jsi něco cítit," prohlásil Albus přesvědčeně, jakmile opustili obchod prodejce hůlek a vstoupili do mrazivého vzduchu.

„Když myslíš," opáčil Loki a nerozhodně otáčel proutkem z cedrového dřeva v ruce, než ho strčil do kapsy kabátu.

„Ale... ta reakce, ta zlatá aura okolo tebe..." vydechl a před ústy se mu srazil chomáček páry. Lokiho obličej byla nevinnost sama. „Iluze?"

„Jistě. Žádná hůlka nebyla ničím výjimečná, ale už mě to přestalo bavit, tak jsem improvizoval," vysvětlil bůh s pokrčením ramen. „Tahle se mi aspoň dobře drží v ruce." Na moment se zachmuřil. „Stejně ale nevím, co s ní budu dělat. Těžko můžu kouzlit svým způsobem a tvrdit, že k tomu používám hůlku. K tomu mi blána z dračího srdce nepomůže."

„To ne. Budeš se muset naučit naše kouzla alespoň předvádět. Myslíš, že to zvládneš?" zeptal se Albus zamyšleně a pokynul mu, aby ho následoval ulicí směrem k východu.

„Říct nějakou frázi, mávat u toho hůlkou, předstírat, že vyšel červený paprsek a přitom doopravdy čarovat?" ujišťoval se s nakrčeným čelem.

„Zní to dost složitě," připustil Albus zachmuřeně.

Loki nezabránil mírně pohrdavému pohledu, ale ihned se ovládl. „Jednoduché. S jednou rukou za zády," odfrkl samolibě.

Mladík ho odměnil zkoumavým pohledem, v němž se dala nalézt i skepse. „Uvidíme. Já se ti smát nebudu, slibuju," řekl naprosto vážně a než Loki stihl cokoliv namítnout, pokračoval: „Ale teď už zmizíme odsud. Chyť mě za ruku."

Lokimu se rozbušilo srdce o něco rychleji. Pohlédl na napřaženou dlaň a naklonil hlavu na stranu. „A to jako proč?" zeptal se a utáhl si zelenou šálu ke krku.

„Protože se neumíš přemisťovat a mně se nechce cestovat letaxem," vysvětloval trpělivě, ačkoliv zatřepotání zmrzlými prsty naznačovalo přesný opak. V očích mu zajiskřilo a koutky mu zacukaly. „Nemusíš se bát. Je to napoprvé trochu nepříjemné, ale tak hrozné to není."

„Nebojím se," odsekl nabručeně a s větším odhodláním, než které cítil, obemkl svými prsty ty jeho.

„Máš teplou ruku," podivil se Albus spíše sám pro sebe, ale vzápětí se ušklíbl. „Ne, že mi pozvracíš boty."

Loki už se nestihl zeptat, co tím má na mysli. V témže okamžiku měl dojem, jako by jeho tělo někdo natáhl a snažil se ho protlačit nějakou velmi úzkou trubkou. A hned na to se zapotácel, několikrát rychle polkl, aby obsah svého žaludku udržel v sobě, a nebýt Albuse, zcela nebožsky by se rozplácl jak dlouhý tak široký do rozšlapané břečky. Takto mu jen padl do náruče.

„To nedopadlo nejhůř," usoudil Albus se smíchem, snaže se zůstat na nohách s vahou boha navíc. Černé vlasy ho šimraly na tváři a oběma klouzaly boty, takže udržet rovnováhu bylo celkem náročné, zvlášť když do toho Loki klel v jazyce, kterému on nerozuměl. „Bod pro tebe, nepozvracel jsi mě."

„Vtipné," utrousil mu Loki do ramene a konečně se po několika vteřinách boje s rovnováhou zastavil tak, aby se oba nesesypali na zem. Až v té chvíli si uvědomil, že smrtelníka objímá okolo krku a jeho ruce cítí kolem svého pasu. Srdce, které se ještě ani nestačilo uklidnit, zrychlilo. Velmi opatrně a pomalu, aniž by ho pustil, zdvihl hlavu, maje na jazyku nějakou štiplavou poznámku, ale ocitl se v tak bezprostřední blízkosti pomněnkových očí, jež hýřily nejčiřejším veselím, že mu slova zmrzla uvnitř úst.