Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

2. kapitola

Věnováno smilingxqueen.

Unaveně se složil na křeslo skromně zařízeného pokoje v hostinci a natáhl si nohy před sebe. Zamyšleně pojídal hroznové víno z misky, kterou si položil vedle sebe na jednoduchý kulatý stolek a odfrkl si, když pohledem přejel po vybavení. Zdálo se mu nehodné jeho postavení, vždyť takhle u nich žilo snad jen to nejubožejší služebnictvo. Tvrdá postel, rozvrzaná skříň, stolek a dvě křesla, další malý stolek se svící u lůžka, to vše postavené na sešlapaném koberci. Rozhodně to nebylo vhodné pro ásgardského prince, ale na druhou stranu oceňoval, že je vše alespoň čisté.

Nakonec byl ovšem rád alespoň za to, neboť se ukázal problém s placením. Samozřejmě netušil, že zde platí jiná měna než u nich doma. Musel si navymýšlet historku, že pochází až z dalekého konce Země a ještě neměl příležitost se dostat někam, kde by si mohl vyměnit peníze. Ovšem nebyl bůh lstí jen tak pro nic za nic – z počátku skeptický hostinský mu historku spolkl i s navijákem a mince přijal, jakmile se přesvědčil, že jsou ze skutečného zlata. Dokonce mu poslal do pokoje jakéhosi ošklivého skřítka s očima velkýma jako dva dezertní talíře, který mu s úklonami přinesl večeři a nabízel se, že mu pomůže vybalit zavazadla. Musel mu dvakrát zopakovat, že za ním dorazí později, než konečně v pokoji osaměl a mohl se soustředit na to, co viděl.

Ten mladík v podivuhodném oblečení ho zaujal, ačkoliv po vstupu do lokálu se musel opravit. Když viděl ty pestrobarevné pláště, do kterých se byli schopni pozemští muži obléknout, cukaly mu koutky. Zdály se jako ženské šaty, ne nepodobné těm, co zahlédl na kašně před domem toho chlapce. V duchu se ušklíbl, neboť si opět vzpomněl na lady Sif. Ta i přes svou nespornou ženskost vypadala více mužně než oni, ale to byl zřejmě úděl bojovnic, ačkoliv si nedokázal vzpomenout na jediný okamžik, kdy by jeho matka vypadala jako muž, i když měla na sobě brnění.

Spolkl další kuličku ovoce, odhrnul si černé vlasy z čela a opět se myšlenkami vrátil k mladíkovi. Ty jeho oči ho zaujaly tak, jak už dlouho nic. Než do nich pohlédl, domníval se, že nejblankytnější odstín duhovek vlastní Thor. Stačil jeden jediný pohled a seznal, že se mýlil. Zářily inteligencí a čerstvě rozkvetlými pomněnkami, v nichž jiskřily myriády hvězd, čímž je rozzářily do nejkrásnější barvy, kterou kdy spatřil. Bolest, jež z nich tryskala, duhovkám propůjčila nekonečnou hloubku, až mladík působil mnohem starší, než se zdál, přesto si byl jist, že sotva překročil práh dospělosti.

Zajímalo ho, co způsobilo to zoufalství, jež sálalo snad z každé buňky těla. Předpokládal, že na tom měl podíl ten mladík, jehož opanovala temnota, ale nemyslel si, že to byl jediný důvod. Ne, ten chlapec vypadal, jako by ho mučilo více zážitků, než by měl někdo tak mladý zažít. Navíc mu do toho neseděl výraz mladšího bratra, jenž mu připadal snad ještě zdrcenější a zřetelně se třásl, jako by si prošel fyzickou bolestí, nejen tou duševní. Loki za svůj život zažil mnoho bitev, aby dokázal rozeznat jemné nuance v řeči těla po otřesech, jež mohlo prožít. Zřejmě se stalo něco, co mělo dopad na oba bratry, možná něco provedl ten plavovlasý mladík? Nevěděl, ale byl rozhodnut to zjistit, i kdyby to mělo trvat sto let.

***

„Slyšeli jste to?"

„Hrozná situace..."

„Chudáci Albus a Aberforth, taková rána..."

„Není to tak dlouho, co přišli o matku a teď Ariana..."

„Byla tak křehká..."

„A Gellert Grindelwald se prý dnes ráno vrátil domů, Bathilda mu poskytla přenášedlo..."

„Pohřeb bude dnes odpoledne."

Dále Loki příliš neposlouchal. Už jen odfiltrovat tyto informace ve změti místních klevet nebylo nic snadného, ale když zjistil, co potřeboval, tiše v rohu lokálu dojedl svou snídani, zůstávaje ponořen ve stínu, aby byl co nejvíce nenápadný. Zřejmě tomu napomáhala i kapuce stažená do čela, z níž náhodný pozorovatel mohl zahlédnout jen jasné smaragdově zelené oči, pokud se tedy někdo vůbec odvážil tím směrem pohlédnout na delší dobu než na jeden úder srdce.

Neušlo mu, že má okolo sebe poměrně dost prostoru, zdejší obyvatelé nejspíše neměli moc důvěru k cizincům, ale nedivil se jim. Sám byl dost skeptický k ostatním, ačkoliv si dával pozor, aby se choval co nejvíce nenuceně, a i když hořel zvědavostí, nepřisedl si k nikomu, nepokoušel se dát s místními obyvateli do řeči, ačkoliv si jasně uvědomoval, že si tím ztěžuje situaci. Stačilo by najít jednoho vhodného člověka, utrousit pár lichotek a lží a věděl by, že by se dozvěděl i to, co by jej nenapadlo nikdy zmínit, avšak už se dříve rozhodl. Chtěl vše zjistit od něj. Od Albuse.

Zbytek dopoledne strávil zkoumáním vesnice a přilehlého okolí, doufaje, že by na něj snad mohl někde narazit, ale bezúspěšně. Přesto však ten čas nepovažoval za promarněný. Díky svým skvělým pozorovacím schopnostem, jež mu v otcově paláci mnohokrát zachránily život nebo ho minimálně uchránily od zranění, si mohl rychle udělat obstojný obrázek o místním uspořádání.

Vesničané se zřejmě dělili na dvě různé sorty, tak rozdílné, až se mu to zdálo vtipné. Byli zde lidé s hůlkami a lidé bez hůlek. A konečně zjistil, k čemu ty směšné proutky měli. Málem se rozesmál, když ho polapilo porozumění – ti lidé jimi kouzlili. Teď už chápal, proč byl Albus tak konsternovaný, když na něj mířil hůlkou a nedostal za to žádnou reakci – očekával, že vytáhne svoji, ale on ke kouzlení nepotřeboval žádnou pomůcku.

Ale jak tedy mohl poznat, že i on zvládá použití magie? Jen díky tomu, že ho s klidem obeznámil s teleportací... Gellerta? Všiml si, že se kouzelníci před ostatními lidmi skrývali, respektive své umění, a nechápal z jakého důvodu, přesto se podle toho zařídil pro jistotu taktéž, aby nebudil zbytečnou pozornost. Jak to tedy mohl poznat? Možná byl jeho magický potenciál větší, než tušil, a ten mu napověděl, že je Loki něčím víc než pouhý smrtelník? To by bylo možné. Kdyby se na to prve více soustředil, mohl mít tuto otázku zodpovězenou.

„O důvod víc zjistit, kdo jsi," zamumlal si pro sebe a analyzoval další poznatky, k nimiž došel během své procházky.

Hůlku vlastnili jen dospělí, alespoň viditelně. Pokud ji měly děti, nevšiml si žádného, ale nepřikládal tomu žádnou větší vážnost. Možná se u lidí magie vyvíjí pomaleji. Neočekával, že by byl smrtelník schopen se v osmi letech proměnit v hada. Uchechtl si, vzpomínaje, jak tehdy Thora vyděsil. Ten trest za to stál, ačkoliv hněv matky bolel. Naštěstí se na něj nikdy nevydržela zlobit dlouho. Na chvilku zapřemýšlel, co asi dělá. Ptá se Heimdalla na svého syna? Možná ano. Možná poslouchá Thorovo žvanění nebo je na výletě s Ódinem. Zavrtěl hlavou, zaplašil sentiment. Na to nebyla vhodná doba, ne teď. Navíc byl z domova jen chvíli. Na stýskání bude dost času.

Další věcí, čeho si všiml, byl oděv, který považoval za klíč, jak rozeznat kouzelníka od běžného smrtelníka. Čarodějové a čarodějky v hostinci nosili pestrobarevné hábity, nebylo divné, když měl na sobě muž sytě růžovou s květy nebo třeba temně fialovou. Bylo to zvláštní, ale dávalo smysl, proč měl mladík předchozího dne tak nesourodou směsici oblečení. Loki pochopil, že se snažili zapadnout mezi ostatní a nechtěli na sebe poutat pozornost, proto se pokoušeli oblékat jako oni. A evidentně jim to nešlo. Jednoho muže zahlédl v něčem, co připomínalo noční košili. Otřásl se. Byla krajková.     

On sám se přizpůsobil něčemu, co by sám nazval kompromisem mezi oběma společenstvími. Černé kalhoty, černá košile se zeleným lemováním, černý plášť s kapucí, navzdory venkovnímu horku. Když se prohlížel v zrcadle, byl poměrně spokojený. A když mu zrcadlo potvrdilo domněnku, po počátečním šoku z toho, že mluví, se sebevědomě ušklíbl. Kapuci si z hlavy sundal v úctě k mrtvému poté, co si všiml malého hloučku lidí kráčejícího na hřbitov a připojil se k nim, zůstávaje stát mezi náhrobními kameny dost daleko, aby si ho moc lidí nevšimlo, ale dost blízko, aby viděl na dva zlomené chlapce, kteří postávali u otevřené rakve.