Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

22. kapitola

Věnováno relelast.

Dům Prewettů, Anglie, Země, 24. prosince 1899

Loki sledoval, jak Albus po jeho otázce nepřirozeně zbledl, a pocítil bodnutí u žaludku, neboť mu to potvrzovalo Bathildina slova. „Co máš s Grindelwaldem?" zopakoval tišeji, protože se mladík neměl k odpovědi, jen uhnul pohledem.

„Nic," vypálil a do očí se mu vkradl bojovný lesk.

„Lžeš," obvinil ho Loki stále tiše, ale o to mrazivěji jeho slova zněla.

Albus zaťal čelist a nazlobeně procedil: „Sám víš dobře, že jsem ho neviděl od té doby, co odešel, tak jak bych s ním mohl něco mít?"

„Nechytej mě za slovo," dorážel dál. „Tak co jsi s ním měl?"

„A co je ti do toho?" odsekl, prostrčil ruce mezi jejich těly, opřel je o Lokiho hrudník a prudce do něj strčil. Rychle mrkal ve snaze zahnat slzy, jež se mu nahrnuly do očí a trhaně se nadechl. „To je jenom moje věc."

„Ne, to není," odporoval Loki chladně. „Ne, když něco pokazil a já to dávám dohromady."

„O to se tě ale nikdo neprosil," zavrčel, vztekle setřel slzu z tváře a založil si ruce na prsou. „To ty jsi přišel a vnutil ses ke mně, ne já k tobě."

„Tak vnutil," zašeptal Loki nevěřícně a cítil, jak se mu jeho slova do těla zabodla jako čepele zubatého nože. Narovnal se, až vypadal vyšší, než doopravdy byl a sotva vnímal, že se Albus přikrčil. Tvář vyrovnal do nicneříkající masky, která neukazovala žádné emoce, jen oči jimi přetékaly tak, až mladík zakolísal. „V tom případě s tím přestanu. Nebudu se vnucovat někam, kde o mne nestojí," řekl ledovým hlasem, z nějž málem létaly rampouchy, a ostře se otočil, vydávaje se na cestu ven.

„Loki, počkej!" vykřikl Albus a chtěl se rozběhnout za ním, ale v té chvíli se dveře otevřely, z nich vyšel rozesmátý Elphias a překvapeně se rozhlédl po prázdné chodbě.

„Na co čekáš? Jdeme. Máme horký punč," pobídl ho a za ruku odtáhl zpět na zahradu.

Loki ignoroval Albusovo volání a nevšímal si lidí, kteří se mu pletli pod nohama v sále, když spěchal ven. Vnímal jen bolest a vztek, který mířil sám na sebe. Vyčítal si, že se vůbec do toho hovoru pustil. Sice mu mladíkova reakce de facto jasně odpověděla na jeho otázku, ale k tomu přinesla dotčení a frustraci. V duchu si nadával, že vůbec kdy do Godrikova dolu přišel a s Albusem se seznámil. Měl zůstat doma a trávit čas na lovech s bratrem nebo při učení s matkou.

Už už natahoval ruku, aby si lusknutím přivolal kabát bůhvíodkud, kam ho nějaký domácí skřítek odnesl, když se aspoň trošku vzpamatoval. Vytáhl ten hloupý kus klacku, co měl v kapse, a mávl s ním. „Accio kabát," špitl, zatímco druhou rukou nenápadně udělal potřebné gesto. Vzápětí už dýchal mrazivý vzduch venku, kde se opřel o jeden ze stromů v aleji před ozdobným plotem.

Přemýšlel, co teď dělat. Neměl tušení, kde pořádně je, neuměl se teleportovat, takže se nemohl dostat domů. Nedokázal si představit, že by se měl vrátit dovnitř, půjčovat si letax a snášet otázky, proč nepočká na Albuse. Naštvaně kopl do hroudy sněhu a dal se do chůze, strkaje si ruce do kapes, aby je ochránil před mrazem. Nemohl ani zaklepat na nikoho jiného. Předně netušil, zda v okolí vůbec někdo žije, nadto někdo, kdo ovládá magii, ale taktéž neměl jistotu, zda by byl krb připojený k letaxové síti. Co pochopil z Albusova vyprávění, tak k tomu sice stačilo jednoduché zaklínadlo, ale předcházelo tomu martyrium s ministerstvem kouzel, neboť napojení spadalo pod zákon utajení kouzelníků.