Race of life

13.

Sebastian Grey:

Seděl jsem v parku kousek od ulice, kde se nacházel můj byt a stále přemýšlel nad myšlenkou, která se mi už pár dní objevovala v hlavě. Nedalo mi to, opravdu ne.

Vstal jsem proto z lavičky a rychlým krokem se vydal k bytu, přičemž jsem vytočil číslo Speedy.

- Copak, dráčku?

,,Sbal se a přijeď ke mně k bytu. Dávám ti maximálně hodinu," oznámil jsem bez pozdravu a na to jsem uslyšel, jak se nahlas zasmála.

- Ty ses asi hodně bouchl do hlavy, že? Jak si to představuješ?

,,Jsem více než v pořádku. Nabal si oblečení na tři dny a čekám tě u sebe v bytě," řekl jsem a hovor típnul.

V bytě jsem si do tašky nabalil nějaké oblečení a přesunul se ke komodě. Vytáhl jsem dvoje klíčky a ty si strčil do kapes.
Vážně jsem se nebál, že by Speedy nepřišla. Měl jsem ji prokouknutou skrz na skrz. Dávám tomu deset minut a bude tady. A jak jsem vyvěštil, skutečně za deset minut čekala venku.

,,Ahoj," usmál jsem se a shlédl ji od hlavy až k patě. Teplé počasí bylo znát, proto mě nepřekvapilo, když si oblékla kraťasy a volné černé triko. ,,A teď mluv," vyzve mě, když mi věnuje cudný polibek na přivítanou.

,,Jedeme do San Franciska. Na menší dovolenou," oznámil jsem stručně a viděl na její tváři nechápavý výraz.
,,Co prosím? Ještě jednou?" zeptá se mě pro jistotu a já se zasměju a přitáhnu si ji za pas k sobě. ,,Jedeme na menší dovolenou do neděle. V San Francisku mají rodiče chatu na pláži, to je náš cíl," odpovím jí a všimnu si, jak pomalu přebírá má slova v hlavě.

,,Jen ty a já? Z čista jasna?" zeptá se opět a já souhlasně přikývnu. ,,Fajn, tak na co ještě čekáme?" zatleská jako malé dítě a ignoruje její telefon, který začal zvonit. ,,Nevezmeš to?" zeptám se, dostane se mi jen krátkého vrtění hlavou. ,,Není to nic důležitého," pokrčí rameny a jdeme společně k mému modrému mustangu, na který nedám dopustit. Jen co jsme oba do něj nasedli, mohu rovnou vyjet na náš společný víkend, na který se celkem těším. Ne, že ne.

Cesta nám poměrně rychle utíkala, obzvláště když jsme jeli přes dálnici. Otevřená okna, vítr ve vlasech a hudba k tomu. Tohle byl nejlepší styl mého cestování. Cítím, jak všechny mé obavy a starosti mizí z mé hlavy jako pára. Užíval jsem si tu bezstarostou chvíli se Speedy vedle mě. Občas jsem položil ruku na její stehno a sledoval, jak se usmívá nebo si pro sebe zpívá. Byla nádherná. Popravdě mi za tu dobu opravdu moc přirostla k srdci, byla hlavně jiná než ostatní holky, na které jsem narážel, ale to bylo, proč byla výjimečná.

„Co se tak tlemíš?" zeptá se mě pobaveně z ničeho nic. Ani jsem si to neuvědomoval, ale opravdu jsem se usmíval.
„Nevím, zřejmě proto, že jsem šťastný?" pokrčím ledabyle rameny, avšak si všimnu, jak se ona začíná taky usmívat.
Jsem s tebou šťastný.
Proletí mi hlavou myšlenka, nad kterou se vnitřně pousměji. ,,Neuvěříš, ale já kupodivu s tebou taky," uslyším, jak se vedle mě uchechtne a poté položí svou ruku na tu mou. Bylo to jen malé gesto, ale i přes to jsem to bral od ní jako velikou věc. Přece jen, ona moc nevyjadřuje své city. Nedivím se, ani já nechci moc projevovat city, protože se mi to může jednou vymstít. Už předtím byl problém to, že jsem veřejně řekl, že ji miluju. Všichni se mi ještě dva týdny smáli.

Pomalu, ale jistě jsme se blížili k našemu cíli. Po očku jsem sledoval, jak se rty Speedy mění v ještě větší úsměv než měla. Byl jsem do ní zamilovaný až po uši. Před sebou už zapírat nebudu, jen před ostatními ano.