Race of life

35. 1/2

Stacy Gilbert:

Celý večírek mě nenechal večer vůbec spát. Když jsem vstala z postele, cítila jsem se opravdu mizerně a nevěděla jsem, jak to celé zastavit. Pořád jsem měla před sebou Sebastiana a jeho naštvaný výraz, když zjistil, kdo jsem, a ještě ke všemu to, že o něm vlastně vím. Nečekala jsem to. Opravdu jsem si myslela, že by to mohlo dopadnout jinak, aspoň na malou chvíli, ta se však velice rychle rozplynula s jeho zuřivým výrazem.

Jak on byl tvrdohlavý a nenechal si nic vysvětlit. Teď jsem sama a těhotná. Měla jsem pocit, že ať na cokoli sáhnu, to zničím. Možná proto jsem lehce začala hned z rána rezignovat. Absolutně se mi z postele nechtělo vstávat, ale věděla jsem, že nakonec budu muset. Na chvíli se však zadívám do stropu, rukou si pod peřinou hladím vypouklé břicho a každou chvíli si povzdechnu, jako by to něčemu mělo pomoct.

,,Stacy? Jsi vzhůru? Už tu máš partu, tvrdí, že jste domluvení na nějaký výlet," ozve se za dveřmi Finnův hlas. Nezněl moc nadšeně. Zřejmě to bylo tím, jak jsem nevylézala z pokoje, i když to po mně Liliana chtěla. Díky bohu za strýčka, protože se dokázal u ní za mě trochu přimluvit, takže jsem měla pár dní k dobru. Měla jsem pocit, že se nějak v celém tom zmatku ztratilo to nařízení čtrnácti dní u něj a pak zase u nich.

,,Tak jim řekni, ať počkají, že tak do půlhodiny budu u nich," odpovím mu ledabyle a vstanu z postele. Skříň mi v poslední době nebyla moc dobrým kamarádem, no možná spíše to narůstající břicho. Nebylo sice nijak veliké, ale uplé věci jsem opravdu nosit nemohla, proto jsem si brala tak trochu vytahané oblečení. Tentokrát mi však vyhovovalo tohle, kvůli těm závodům, na které jedeme. Vytáhla jsem tak sportovní tašku a začala do ní házet věci, které budou na dnešní a zítřejší den potřeba. Na sebe tak hodím kraťasy s volným tmavým tričkem s ošoupaným nápisem Nirvana a vydám se do koupelny, abych nějakým způsobem mohla smýt ty své ubrečené oči. Nenáviděla jsem, když jsem byla až přehnaně emotivní.

Jen co se mi ze sebe povedlo udělat člověka z podělané ufňukané mumie, vydala jsem se i s taškou a mobilem v ruce do obyváku. Kontrolovala jsem zprávy, kdyby mi náhodou napsal anebo si chtěl promluvit, jenže to nebylo vůbec pravděpodobné.

,,No dobré ráno, princezno, to je dost, že jsi vstala," ozve se okamžitě Lizz s velikým úsměvem, který měla stejně jako ostatní. Nějak mi nešlo se usmát. Měla jsem pocit, že jestli se usměju, tak se zároveň rozbrečím. Prostě emotivní kráva. Jenže ten úsměv byl dost zásadní, protože všichni zvážněli, ještě když se podívali na mého strýce, který kroutil hlavou. Zřejmě jim naznačoval, že se nemají ptát, ale to by nebyli oni.

,,Co se stalo?" vypadlo první z Emy.

,,No tak, nekažte si den. Užijte si výlet..." vloží se do toho strýc, ale byl hned záhy utnut agresivním zvednutím ruky Lizz, která ke mně vykročila. Prohlížela si mě, jako bych měla být nějak nemocná.

,,Má to něco ve spojitosti s nezvedáním hovorů a neodepisování na zprávy...co ti kdo zase udělal? Koho mám jít zbít?" rychle se mě začala ptát. ,,Já ti pomůžu a potom zakopeme spolu tělo!" ozve se souhlasně Ema, kterou David obejme kolem ramen. Oliver se na mě upřeně dívá a já viděla, jak moc mi rozumí. Chápal, že jsem to nechtěla řešit, proto ani chvíli neváhal a vykročil k Lizz. ,,Kašli na to, jen se špatně vyspala. Sedne do auta a bude všechno dobrý uvidíš. Děláš, jako bys ji neznala," chytne Lizz za paži a začne ji tahat ke dveřím. Jenže ona se i přes to nevzdávala myšlenky, že mi někdo něco udělal a nebyla daleko. Musela by nejspíš zabít mě. Ale její gesto, kterým dávala jasně najevo, že mě sleduje, mě přece jen pobavilo.

Taky jsem tak trochu doufala, že mě to nakopne, jen co si sednu za volant svého miláčka. Jenže mě spíše pohltila ta celá věc s tou lží, se kterou jsem s Dragonem fungovala něco půl roku. A to nevěděl o dítěti.
Po očku jsem sledovala, jak si Oliver pobrukuje text písničky, jenž se linula z rádia. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak se Ema s Davidem na sebe culí a o něčem si tiše povídají, zatímco Lizz se mračila do mobilu. Vypadala dost ztrápeně.
To bychom si mohly podat ruku.
Pohled zase zabodnu před sebe, pevně severu volant a dubnu na plyn. Chtěla jsem to mít co nejdříve za sebou.
Všechno.
Jak tu cestu, tak ty večerní závody. Jenže jsem nevěděla, co bude dál. Co budu dělat, až se zase uvidím se Sebastianem. Tak moc jsem to chtěla dát do pořádku.
,,Chceš nás zabít, Stacy?" ozve se vedle mě Oliver, který měl vykulené oči na cestu, když jsem kličkovala mezi auty po dálnici. Neodpověděla jsem.
Moc dobře věděl, že vím, co dělám, a jak řídím, takže bych dneska ocenila, kdyby mi do toho nikdo nekecal.
Párkrát rychle zamrkám, abych zahrála slzy, které se mi najednou hrnuly opět do očí. Byla jsem opravdu marná.
,,Opravdu jsi v pohodě?" zeptá se mě starostlivě Ema.
Opět jsem mlčela.
A hodlala jsem mlčet po celou cestu, protože kdybych asi cokoli řekla, možná bych přes ty slzy neviděla a možná nás tím všechny zabila.
Nakonec abych předešla všem těm otázkám, zesílím hudbu a zatnu čelist. Nesmím být tak slabá.
Ne dnes.
Ne zítra.
Nikdy.
Všechno to zvládnu.
Všechno zase bude dobré.