Race of life

42.

Sebastian Grey:

Byl tu zatracený týden maturit, všech těch testů a zkoušení. Ale jediné, čeho to byla zatraceně veliká zkouška, byla maximálně mojí trpělivosti se Stacy, která se mnou odmítala mluvit. My si ale potřebovali promluvit, šlo tu o naši budoucnost, o nás a hlavně o dítě. Moje dítě. To byl dost důležitý ukazatel. Měl jsem spoustu dní na to si o tom popřemýšlet a došel jsem k závěru, že by ani neměla sednout za volant na závody. Při tom se mi vybavil ten nebezpečný moment v Grand kaňonu, nebo ten její nebezpečný manévr během místních závodů a já zase mohl jen vyšilovat. Vždyť ona dávala v sázku dva životy, na kterých mi zatraceně záleželo!

     „Zatraceně!" zanadávám si, když uvidím, že si mě zablokovala, takže jsem jí nemohl ani zavolat. Naštvaně kopnu do odpadkového koše stojícího kousek ode mě na chodbě školy. Mohl jsem se mlátit do hlavy za to, co jsem jí řekl, za to, jak jsem ji od sebe odháněl a byl na ni hnusný, protože ona se pak začala chovat stejně. Nastavila mi vlastní zrcadlo a mohl jsem si za to zatraceně sám.

     „Co se děje?" ozve se kousek ode mě Jamie. 

     „Neviděl si někde Gilbertovou? Potřebuji s ní mluvit," prohrábnu si vlasy až na zátylek. Byl to dost nepříjemný tón, který ze mě vylezl, bohužel jsem to nějak nedokázal ovlivnit. Byl jsem nasraný. Myšlenkami byl absolutně někde jinde než u testu, který jsem před sebou měl, za to všechno mohla Stacy. Rozptylovala mě a to jsme ani nemuseli být spolu.

Jamie pokrčil rameny, než začal prostě záporně kroutit hlavou.

Protočím nad tím očima.

To bylo vážně skvělý.

Užuž jsem se chystal jít hledat, ale rozhlas ve škole oznámil, abychom se všichni sešli v učebnách, ve kterých máme psát zkoušky. Naše škola to udělala zasraně chytře, rozdělila nás na dvě skupiny, dvě třídy a tím se stalo to, že Stacy ve třídě se mnou nebude. Nezbývalo mi nic jiného než si oddělat to důležité a pak až jít hledat tu zpropadenou ignorantku.

Události posledního měsíce mi prostě nedaly spát. Pořád se mi vracely, jako by chtěl bych se nad tím znovu a znovu zamyslel, abych si znovu prošel mé vlastní reakce na všechny situace, hlavně ty nepříjemné. Se Sethem jsem se taky trochu chytil, protože si myslel, že to moc přeháním a měl bych to urovnat. Samozřejmě, že myslel na všechno, ale především to se Speedy či Stacy. Jenže mé naštvání vůči ní nějak neopadalo, protože mi lhala, několikrát. A když už bych jí odpustil, ona se se mnou stejně nechce bavit. Nechce se mnou mít nic společného, ale víte co? To má sakra smůlu, když je těhotná. To dítě nás teď spojuje ještě více než do teď.

     „Hej, Sebe, nechceš začít psát?" drcne do mě rychle Jamie. Zatřepu hlavou, abych vysypal ty myšlenky, které momentálně nepotřebuji a podívám se do svého papíru, nad kterým mi stále visela ruka s propiskou, která se ho ani nedotkla. Uteklo už deset minut z testu, na který jsme měli šedesát minut. Opravdu bych mohl začít.

Šel jsem otázku po otázce, problém byl v tom, že jsem se nedokázal soustředit. Nohou jsem nervózně klepal nohou o podlahu, hrál si s propiskou v rukou. Snažil se s tím honem něco dělat, zatímco mi hlavou probíhaly různé myšlenky netýkající se školy. Vážně jsem potřeboval všechno vyřešit, protože mě tohle přestávalo bavit. Začínal jsem nenávidět svou hlavu za to, jak mě nenechá klidně myslet. Každé zaškrtnuté pole jsem si říkal, jestli jsem opravdu nad tím přemýšlel anebo to bylo jen intuitivně. Ohlédnu se na hodiny a povzdechnu si. Čas se krátil a já toho měl stále dost před sebou, takže se pokusím o to, abych to co nejrychleji přelétl očima a dokázal odpovědět. Prvně to, co znám, pak se dám do toho, u čeho si nejsem jistý a budu doufat, že to všechno dneska dopadne dobře.