Race of life

31.

Stacy Gilbert:

Dnešek byl poněkud hektický. Od rána jsem pořád někde lítala a nic moc nestíhala. Už i Finn byl na nervy, i když, nikdo se mu nemůže divit. Dnes měl velkou zakázku. Konaly se závody v New Port beach a on a jeho lidi tam měli dělat servisáky. Já samozřejmě byla zaregistrovaná jako závodník a dost jsem se těšila, i když strach byl taky na místě. Byly to jedny z těch větších sponzorovaných závodech, které sem tam uvidíte v televizi, ale stejně se na ně dívá polovina USA. Opravdu jsem se na ně těšila. Celá trať měla dohromady 43 km.

Od Finna jsem neustále slýchala, ať jsem opatrná, ať se mně nebo prckovi něco nestane, že to není žádná sranda, ale znal mě. Věděl, že si pozor dávám vždycky a hlavně i já sama se nechtěla ohrozit a už vůbec ne to malé. Příští týden jsem měla mít kontrolu, jelikož už jsme v polovině. Ani bych neřekla, že jsem ve 20.týdnu těhotenství. Nebylo to na mně skoro vidět a díky bohu už jsem netrpěla ani ranními nevolnostmi, což bylo opravdu nepříjemné. Už jsem dokonce cítila pohyby a musím říct, že se vůbec netěším, až z toho prcka bude za chvíli boxer, to nevím, jestli moje orgány zvládnou. Samozřejmě ale čím více týdnů, tím větší bříško. Pomalu už začalo růst rychleji a já už nezapla normální kalhoty. Snažila jsem se to zakamuflovat opravdu volnými tričky, občas riflová vesta... ale čas už mi vyprchává a odhalení se čím dál víc blíží. Je čas, abych to už konecně řekla celé partě a hlavně Sebastianovi. Ať už jeho reakce bude jakákoliv, musí to vědět. Jsem v polovině těhotenství a on o tom neví. Navíc už nějakou dobu se mu snažím vyhýbat a také už u něj nepřespávám skoro. Cítím se sama za sebe hrozně a už chci, aby to skončilo. Riziko, že mě opustí tu je, ale to zatajování už na mě doléhá více než strach.

Už jsem měla skoro vše nachystané, když strýc za mnou přišel.

,,Auto máš nachystané a v kufru máš své startovací číslo, nalepíme ho až po příjezdu. Zkontroloval jsem několikrát, jestli je vše v pořádku a pro jistotu vyměnil dusík. Přeci jen už ta tvoje kráska byla dlouho v klidu," řekl a já s vděkem přikývla a nandala si náhrdelník s vlajkou. Dostala jsem ho od strýce k patnáctinám a málokdy jsem ho nosila, ale řekla jsem si, že teď je ta správná chvíle.

"Dobře, za chvíli jsem dole, jen si poberu věci," odpovím a strýc jde dolů.

Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a zhodnotila, že vypadám jako normální holka. Dnes jsem zvolila černé džíny - s upraveným pasem - a olivové tílko s koženou vestou, jak bylo momentálně mým zvykem. Venku už bylo přes dvacet stupňů a počasí se blížilo tomu letnímu, takže na nějaké dlouhé rukávy už opravdu nemám. Vlasy jsem si stáhla do vysokého copu, nezapomněla jsem ani na kouřové líčení, takže vizáž Speedy byl hotový. Zkontrolovala jsem ještě bříško, jestli se dostatečně schované a s úsměvem vyšla z pokoje i s taškou přes rameno.

Lizzie už samozřejmě čekala venku, i když sama auto měla. Byla zkrátka profesionálním spolujezdcem.

,,Nechápu, jak můžeš mít v tom vedru džíny," hlasitě mlaskne a míří k mému bílému mustangovi. Byl pěkně vyleštěný a vypadal jako nový. Hold se o něho majitelka výborně stará.

,,Já zase nechápu, jak můžeš mít toto na sobě," ukážu na její červené uplé krátké šaty.

,,Startuju závody, nemůžeš čekat nic jiného," pokrčí jen rameny a já jen pokroutím hlavou.

,,Gavin jet nechtěl? Čekala jsem, že na těchto závodech se ukáže," zeptám se a hned vidím v Lizziných očích smutek.

,,Musel ještě něco vyřídit kvůli práci. Však víš, že za chvíli zase odjíždí do Iráku, ale pozdravuje tě," nakonec se pousměje a já přikývnu a úsměv jí vrátím. Bylo mi jí líto. Bude v tom domě sama minimálně šest měsíců a to ještě je nějaké riziko, že se ani vrátit nemusí. Koneckonců ale Lizz věděla, do čeho jde.