Race of life

22.

Stacy Gilbert:

Byla sobota, jeden z dní, kdy jsem nemusela na nic myslet. Nemusela jsem do školy, nemusela jsem do dílny, nemusela za matkou, i když jsem teď u ní měla vlastně být. Ještě chvíli jsem mohla být ve svém světě, ve své skulině.

Od Seba jsem brzy ráno odešla, jelikož jsem už opravdu potřebovala něco se sebou dělat. Oči jsem stále ještě měla rudé od čoček a sama jsem se divila, že jsem ještě nechytila zánět spojivek. Chtěla jsem si dát pořádně horkou vanu a každý kousek těla vykartáčovat. Ano, u Sebastiana jsem strávila v koupelně asi tři hodiny, ale přišlo mi, že to stále nebylo dost.

Sotva jsem za sebou zavřela dveře, strýček se přiřítil z kuchyně. Skoro jsem i zapomněla dýchat, jak mě smetl, ale objetí jsem mu opětovala.
,,Chyběla jsi mi, holčičko. Jsi v pořádku? Neublížili ti?" vzal mou tvář do dlaní a celou si mě prohlédl. ,,Ty teda vypadáš," zhodnotil můj celkový vzhled.
,,To je od tebe milé, strýčku," odpovím jen a projdu kolem něj. ,,Půjdu se umýt. Přijdu pak za tebou. Chtěla bych si promluvit," podotknu a strýc jen přikývne.
,,Jen běž. Pak zavolej Lilian, že už jsi přijela. Neustále volá. Myslí si, že jsi jela za Julianem," řekne a já si povzdechnu a odejdu do pokoje. Byl tu stejný nepořádek, jako když jsem odešla, na což jsem jen spokojeně zavrčela a vzala si věci. V koupelně jsem nebyla dlouho. Jen dlouhá vana, kdy jsem vydrhla snad všechno, že mi málem ani ta kůže nezůstala.

,,Udělal jsem toasty, dáš si?" zeptá se strýc, jen co vejdu do kuchyně. Abych řekla pravdu, žaludek se mi už stahoval od hladu, takže jsem strýci okamžitě vytrhla talíř a dala se do jídla.

,,Chtěla sis promluvit?" opatrně začne strýc poté, co do sebe dostanu první toast. V životě mi toasty tak nechutnaly. Byly výborné a já se jich nedokázala nabažit. Chvíli jsem byla tiše a ani se na strýce nepodívala, ovšem jakmile jsem měla toasty v žaludku, pohlédla jsem do jeho ustarané tváře.
,,Pojď se raději posadit," povzdechnu si a zamířím rovnou do obýváku k pohovce. Usadí se naproti mě a já si v hlavě přemítám, jak mu to řeknu. Jak se dá taková informace říct? Byla jsem zmatená a chtěla to mít co nejdříve za sebou, tak jsem se na něj podívala a zkrátka to ze mě vyletělo.

,,Jsem těhotná."

Ve chvíli kdy to opravdu moje ústa řekla, strnu stejně jako strýc. Snad jsem i zapomněla dýchat, ale opravdu jsem si v tu chvíli myslela, že se mi to zdá. Jak by taky ne? Bylo to poprvé, co jsem to řekla nahlas a ještě k tomu jiné osobě. Ovšem stejně rychle, jak se ten adrenalin vyvalil, se i ztratil.

,,Cože?" vykřikl strýc v úžasu a já se trochu přikrčila.
,,Teda. Alespoň myslím. Ale na devadesát procent vím, že ano," podotknu už nervózně. Chtěla jsem se propadnout pod zem, opravdu jsem se necítila komfortně.

Strýc na mě chvíli ještě hledí a pak svůj zrak přesune k mému břichu. Nebylo to tak viditelné, ale nějaký ten důlek tam byl znát, ovšem to se člověk musel na to plně soustředit.

,,Jak jsem to mohl přehlédnout. Teda. Jak? Jak je možné, že jsi těhotná? Byla jsi u doktora?" strýc byl evidentně v rozpacích, ale to já taky.

,,Myslím, že ti nemusím vysvětlovat, jak se dělají děti," uchechtnu se, ale pak opět zvážním. ,,Ani já sama tomu nerozumím. Vím, že jsem byla nepozorná ne jednou a občas si zapomněla vzít prášky nebo já nevím. JE to složité a hlavně nové a nevím, co dál dělat," projedu si frustrovaně rukama vlasy a směřuju pohled všude možně, jen ne na strýce. Chvíli je tiše, nic neříká, ani se nehýbe. Pak však na ruce ucítím dotek a otočím se na něj.

,,To bude dobrý, Stacy. Zvládneme to, není to přece konec světa. Jen mi řekni, ví o tom ten kluk? A co ostatní?" zeptá se opatrně a já si povzdechnu.
,,Neví o tom nikdo a nikdo se to ani nedozví. Nemůžu to Dragonovi říct, ne teď. Vždyť ani neví, kdo skutečně jsem. A pokud by to zjistil a zjistil taky, že čekám jeho dítě, opustil by mě, nebo zůstal jen kvůli tomu prckovi. Nechci mu kazit plány do budoucna, nechci, aby bral na sebe takový úvazek na úkor jeho štěstí a vysněné budoucnosti," vyslovím i když vím, že je to z části blbost. Sama nevím, jak by reagoval, ale nemůže se to dozvědět, ne, dokud nebude vědět, kdo skutečně jsem.