Race of life

30.

Sebastian Grey:

Přišel den, kdy jsem měl udělat celkem dost velikou změnu. Doma to přestávalo být jakž takž dobré, týden jsem byl lehce mimo, protože jsem svůj čas mohl trávit jedině se Sethem anebo lidma ve škole. No, prostě mě přestávao bavit poslouchát matku s otcem, jak se hádají o otcových návštěvách u nás doma, a proto jsem se rozhodl přestěhovat do bytu. Raději se o sebe postarám sám, než abych doma dále přežíval.

,,Opravdu to chceš udělat, Sebastiane?" zeptá se mě Rob, který byl mou situací více než dostatečně obeznámen. Pokrčím nad tím rameny. Právě jsem dobalil poslední tašku s mými věcmi.

,,Dokážu si to zaplatit, dokážu se o sebe postarat. Tady mě nic nedrží," odpovím s pokrčením ramen. Ještě se podívám, zda mi něco nechybí, ale když už nic důležitého k mému přežití na bytě nenajdu, přehodím si tašku přes rameno a vydávám se ke svému autu do garáže. Přidám ji ke zbytku věcí, co si beru s sebou. Trochu mi bylo líto, že už Roba moc neuvidím, ale co...aspoň bude mít klid a nemusí se o mě starat, stejně jsem to nepotřeboval. Když dojdu zpět do obyváku, nezbývalo mi nic jiného, než počkat na otce s matkou, abych jim to oznámil, a to jsem byl ještě dost hodný, ani si to nezaslouží. Mohl jsem nechat jen vzkaz, stejně by jim to stačilo.

Na to čekání jsem si nalil sklenici whiskey, protože jim to jako vždy trvalo. Rob se mě mezitím trochu snažil přesvědčit, ale když viděl, že je to zbytečné, dal si skleničku se mnou. Otec v prvním momentu ani nezaregistroval, že sedíme na sedačce a čekáme, prostě kolem nás prošel, jako by nic. Dokud se Rob nezvedl, asi by si nás nevšiml. Kriticky se na nás oba zadíval, sundal si sluchátko a opřel se o kuchyňskou linku.

,,Co je?" zeptal se nepříjemně jako vždy.

,,Dávám výpověď," chopil se prvního slova Rob, který překvapil mého otce. Šlo vidět, jak se to snaží zamaskovat, ale moc mu to nešlo. Přešlápl z nohy na nohu, podíval se na mě a poté zpět na Roba, který vypadal odhodlaně. Ten chlap je super.

,,Proč? Dostáváte málo? Mohu zařídit, dám vám kolik budete chtít, řekněte si," navrhl otec.

,,Myslím, že Sebastian nepotřebuje ochranku."

Otec se hnusně uchechtl. On si opravdu myslel, že jsem byl pod dohledem? Vždy jsem dokázal utéct, anebo jsem přesvědčil Roba, ať jde se mnou. Ten člověk byl vážně odporný.

,,Ten spratek potřebuje pevnější ruku. Nezvládáte ho, že ano," odfrkne si.

,,Vlastně, stěhuji se. Chci ti říct, že mám sbaleno a už vás nepotřebuji," vložím se do toho, protože jsem nechtěl přihlížet, jak se hnusně vyjadřuje o Robovi, který odvedl lepší práci v mé výchově za ty roky než můj otec s matkou dohromady. Podruhé se otec dostal do nepříjemné situace, podle toho, jak se tvářil. Zase tak moc jsem mu asi jedno nebyl.

,,A kde budeš bydlet, na ulici? Vždyť ani nemáš práci, peníze a vůbec se o sebe neumíš postarat." Zadíval se mi do očí, jako by mě chtěl zastrašit, avšak to na mě moc neplatilo. Ty jeho hry jsem už dávno znal a neměl jsem z něj strach.

,,Mám byt, ostatní ti může být jedno, ale to pro tebe bude lehké, když jste se o mě moc nestarali," pokrčím rameny.

,,Prosím?! A kdo tě šatil, živil a vše ti kupoval co?!"

,,Poslední roky si vše kupuji sám. Nikdy jsem vás nežádal o peníze, nepřijde ti to divné?" zeptám se, čímž ho vyprovokuji a jen vidím, jak mu na čele naběhla žilka. Úplně jsem čekal, kdy se prostě nasere a něco po mně hodí. Bavilo mě ho srát tak moc, že bych ještě nějakou dobu asi provokoval, ale Rob mě zastavil. Měl pravdu, asi už to nebylo nezbytné. Stejně odtud mizím, takže teď už bude jen klid. Na bytě budu svým vlastním pánem, nikdo mě nebude komandovat a říkat, co můžu anebo nemůžu dělat. Ta volnost úplně vybízela. Když otec neměl co říct, nechal mě klidně odejít s tím, že jsem mu před nosem nechal vypitou sklenku od jeho oblíbené whiskey a ještě na něj mrkl. Otec mi před odchodem stihl říct, že mě už nikdy podporovat nebudou, a ať si dělám, co chci, což bylo taky v plánu. Jen mě trochu zajímalo, jak tuto zprávu vezme matka. Možná mi pošle děkovný pohled. Nad touto myšlenkou jsem se musel pousmát.