Race of life

9.

Stacy Gilbert:

Nikdy se mi nestalo, že bych až tak moc nechtěla vstát z postele. Kdo by chtěl opustit tu teplou postel, která je jediná, co ti pomůže se vším.
Bohužel jsem musela vstávat a ke vší mé smůle jsem tento týden u matky a Michaela. No, začátek týdne se mi vůbec nelíbil.

Pokoj jsem měla taky sama pro sebe, byla tu koupelna, takže to tu v podstatě vypadalo jako u Finna. Tedy až na to, že tam jsme byli na celý barák sami a tady jsou tři další osoby, plus já.
Nevrle jsme si pro sebe něco zamumlala a vstala z postele. Roztáhla jsem žaluzie, podívala se na zahradu s vířivkou a zvedla obočí, když v ní byl můj budoucí NEVLASTNÍ bratr. Bylo 6:55 a on si v klidu seděl v ní. Hrabe mu?
Raději jsem zamířila do koupelny udělat svoji každodenní rutinu, abych mohla mezi lidi. Obleču si tílko, kraťasy a tenkou košili. Se svým vzhledem se spokojím, když se uvidím v zrcadle, které mám na skříni.
„Hurá do školy," zabručím otráveně a vydám se z pokoje ven.

„Sestřičko, co ta špatná nálada?" ozve se na schodech pobavený Cody. Podotýkám jen s ručníkem kolem pasu. Protočím očima a pokračují dál.
„Trhni si! A zopakuj to slovo na S, a já ti urvu koule!" zavrčím na něj.
„Tolik nenávisti a úplně zbytečně. Můžeme být dobří kamarádi," při slově kamarádi se zasměje a ukáže uvozovky. Trochu mě z toho oklepe.
„To víš, že jo, doufám, že tě budu vídat co nejméně," podotknu a mizím dole v kuchyni.
Dole už byla matka i s Michaelem. Usmívali se, bavili se a poté přesměrovali pohledy na mě.
Chvíli byli ticho, jako by čekali, že je s úsměvem pozdravím a ještě je obejmu.
Úplně jsem je ignorovala, jen jsem si vzala na snídani banán.
„Dobré ráno, Stacy," ozval se konečně Michael. Hodila jsem po něm pohled alá ,,co to na mě zkoušíš?" a šla ke dveřím.
„Budeš se s námi bavit?" ozvala se tentokrát matka. Ne, nechci se s nimi bavit. Komplikují mi život.
„Nech mě přemýšlet. Hmmm, ne, ale teď musím jít, nechci přijít pozdě do školy," odvětím a mizím z baráku.

Na parkovišti jsem zaparkovala na své obvyklé místo úplně na kraji, co nejblíže ke vchodu do budovy. Vystoupila jsem, pobrala si věci a chtěla se i otočit, ale někdo mi v tom zabránil. Cody.
„Co zase chceš?!" prskla jsem po něm.
Začal se smát. Nesnášela jsem ho. Vůbec se mi nelíbilo, že s ním žiju pod jednou střechou.
„Mám ti vzkázat, že půjdeme dnes na večeři jako rodina. Doufají, že se začneš s námi bavit a já doufám, že si budu rozumět se sestrou," vydal ze sebe v klidu a s neutrálním výrazem. Zato můj výraz se změnil v překvapený, a poté jsem vybuchla smíchy.
Já a s nimi na večeři jako rodina? To si dělají srandu! Nikam s nimi nejdu. A už vůbec ne s ním v patách.
„Ne, nejdu," odpověděla jsem stále pobaveně.
„Čekali, že to odmítneš, takže ti mám vzkázat, že pokud odmítneš, pošlou tě na internát do Anglie," pokrčil ledabyle rameny. Bylo mu to jedno. To on se přece tvářil jako dokonalý syn, jemu by nikdo nepohrozil internátem...

Bylo teprve 7:53 a já byla naštvaná, ale zároveň pobavena tou večeří. No vážně. Snad si nemyslí, že spolu půjdeme do restaurace a budeme se tvářit jako jedna velká šťastná rodina.
Nechci s nimi trávit čas. Ani přespávat se mi nechce, ale to se dá v klidu zařídit.

Po příchodu Lizzie jsme se odebraly do třídy a já se musela plácnout do čela. ,,Sakra, úplně jsem zapomněla na ten test," poznamenám a s povzdechem si sedám do lavice: ,,Nevadí, nějak to obkecám." pokrčím nakonec rameny a Lizzie se zasměje. ,,Chci tě vidět u maturity, ty náš Einsteine." směje se dál a já se raději sesunu více ze židle. Po chvíli vchází do třídy i Sebastian a já se nemůžu neušklíbnout nad jeho vzhledem. Brýle, hnědé čočky, černá mikina s kapucí na hlavě, a taktéž černé kalhoty. Člověk by ho na první pohled nepoznal, ale já ano. Poznala bych ho kdykoliv.