Race of life

34.

Sebastian Grey:

Všechno to šlo nějak rychle. Netuším, čím to bylo, ale ztrácel jsem se v čase a absolutně nic nestíhal. Maturita byla za dveřmi a já se pořádně ani nezačal učit. Ne, že bych potřeboval mít červený diplom, ale chtěl jsem projít a nastoupit na vysokou s čistým štítem. Kromě toho, i když jsem si našel čas se podívat na materiály, ten otravný kakadu si vždy začal vyžadovat pozornost. Připadá mi, jako by mi ten opeřený pták chtěl zničit život. Ovšem když je tady Speedy, vždy se chová jako to největší neviňátko a lísá se. Zrádce...

Za chvíli jsem se měl sejít se Speedy. Bylo to už pár dní, kdy jsme se viděli naposledy a upřímně... Sakra moc mi chyběla a to byl taky jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl ji vzít někam ven, kde budeme mít trochu soukromí, než budu muset na kolaudaci domu k milence mého otce. Bylo to zvrácené, jaké v této společnosti mají lidé vztahy...

Zavřel jsem za sebou dveře zrovna ve chvíli, kdy mi zazvonil telefon.

,,Ano, Mitchi? Rád tě slyším," usměju se, když uslyším, jak se vzteká.

,,Dragone! Prosím tě, máš čas? Potřebuju, abys mi vyplnil nějaké dokumenty kvůli Poháru mistrů, je tu teď blázinec a nevím, kde mi hlava stojí," vychrlí ze sebe rychle a já mezitím házím věci do kufru. 

,,Jasně, pošli mi je, kouknu na ně a večer ti je pošlu, teď trochu spěchám," řeknu, přičemž zkontroluju čas. Za deset minut musím vyzvednout Speedy.

,,Super, díky, hned ti je pošlu. Měj se," schovám telefon do kapes a nastartuju motor. Na ty závody jsem čekal několik let. Ani se mi nechce věřit, že tam skutečně budu závodit s nejlepšími řidiči v Americe.

Zahnu do další ulice a sešlápnu plyn, přičemž neodolám a dám ruku ven z okna, abych lépe pocítil letní kalifornský vzduch. Miloval jsem LA a zatraceně moc jsem si užíval, že jsem se zrovna tady narodil. Mělo to tu sice své mouchy, ale i tak bych za nic na světě neměnil. 

Přistavil jsem k chodníku, kde už netrpělivě vystávala dívka s havraními vlasy. Měla na sobě volné delší tílko s riflovou vestou a kraťasy. Na nohou staré conversky, kterými podupávala na místě. Nevšímala si okolí a jen se mračila na telefon. Přesně taková, jakou ji znám. Speedy.

,,Jdeš pozdě, Dráčku," namítla hned, jakmile nasedla do auta. Ještě chvíli něco ťukala do telefonu, ale pak se na mě s úsměvem otočila.

,,Taky jsi mi chyběla," ušklíbnu se a políbím ji. Jen lehce, přičemž neodolám a nadechnu se její vůně. 

,,Sluší ti to," trochu se ode mě odtáhne a očima klouže po mé tváři, ,,ale měli bychom jet, pokud nechceš, aby ti někdo rozflákal kocoura, když blokuješ cestu," podotkne a usadí se pohodlněji do sedačky.

,,Rozkaz," usměju se a rozjedu se směrem do hor. Znám tam jedno místo, kam jsem ji ještě nevzal a jsem si jistý, že jí vyrazí dech. 

Cesta trvala celkově asi hodinu, než jsem nakonec sjel na lesní cestu a zaparkoval u krajnice. 

,,Chceš si hrát na pionýra?" zeptá se pochybovačně, když vystoupí.

,,Jako pionýr jsem měl vždycky nejvíce bodů a byl jsem kapitánem týmu, takže mě nepodceňuj." 

Vezmu z kufru všechny věci a propletu si s ní prsty. Vedu ji úzkou cestou, dokud se před námi neobjeví jezero. Kousek od nás je dřevěné molo a přesně to je můj cíl. Nechám Speedy, aby se kochala okolím - jak jsem čekal, vyrazilo jí to dech - o tomto místě mi řekl Seth, za což mu musím ještě poděkovat, protože to tu je opravdu krásné.