Race of life

39.

Stacy Gilbert:

Říkala jsem si, že by konečně aspoň něco mohlo být klidné. A co se stalo? Oliver je v nemocnici, svatba nedopadla moc dobře, pokud teda nepočítám scénu otce Sebastiana a jinak bych celý víkend nejraději prostě jen přeskočila.
Byl naprosto zbytečný.

Ráno, než mi vůbec zazvonil budík, jsem už ležela plně při vědomí a hladila si břicho, zatímco jsem byla myšlenkami zcela jinde. Měla jsem na mysli tolik věcí, které mě trápily, že jsem si nebyla jistá, jak dlouho tahle má nálada vlastně ještě potrvá. Nebyla jsem z ní nadšená, ráda bych byla zase ta bezstarostná holka, ale pořád tu bylo to, že se vše změní.

„Doufám, že mi aspoň zpříjemníš tento svět maličký," zamumlám odevzdaně a pomalu se vyhrabu z postele. Jako první samozřejmě najdu nějaké oblečení, kterým zakryju břicho, tak jak to dělám už nějakou dobu a vydávám se do koupelny na ranní hygienu. Břicho bylo už vidět. Kdybych si vzala tílko, vše by se provalilo a to jsem nemohla dopustit. Ještě ne...
Nemohla jsem si odpustit zapřemýšlet nad tím, co se stalo v tom zábavním parku. Měla jsem opravdu příšerný strach o Olivera. Možná bych ho měla navštívit.

Všechno to byla jen Sebastianova chyba. Kdyby prostě nebyl kretén, nic z toho by se nestalo a všichni by byli v klidu. A teď se chová ještě jako naprostý imbecil, který si o sobě něco myslí. Měl by za vše nést zodpovědnost, za vše, co způsobil.

A jen tady tahle malá myšlenka mě zase zpět rozohnila. Samozřejmě, že když jsem scházela dolů do kuchyně, tvářila jsem se jako bůh pomsty.

„Copak je, sluníčko, dneska už tě stihl někdo naštvat?" pobaveně pronese Finn od stolu, kde už byla nachystaná skvěle vypadající snídaně. On věděl, jak na mě.

„Ne..vlastně jo. Štve mě, že se to tak kazí. Že je Oliver v nemocnici, že je Sebastian tak sebestředný parchant a je mu očividně zcela jedno, že je to všechno jeho vina," zavrčím, ale když ucítím vůni snídaně, zvědavě zvednu obočí a rychle si talíř přitáhnu k sobě.

„Kašli na něj, jestli je opravdu tak pitomý a nedochází mu, co způsobuje, je dobře, že neví o dítěti. Nezaslouží si tě, ani malé. Máš nás a Oliver je opravdu tuhý kořínek, bude v pohodě ani se nenaděješ," pohladí mě po zádech. Věděla jsem, že má svým způsobem pravdu, ale stejně mě to štvalo. „Budu muset jít, máme nějaké jednání, takže do školy..."

„Zvládnu to sama, jen jeď," přikývnu s plnou pusou jídla, nad čímž se Finn pousměje a pokroutí hlavou. Ještě mi dá pusu na čelo a zmizí pryč. Pomalu beze spěchu dokončila snídani a šla si ještě nachystat věci. Samozřejmě jsem nezapomněla nad vším přemýšlet, proto bych se ani nedivila, kdyby se mnou dnes ve škole nikdo nemluvil.

Tím, jak jsem to všechno měla už u prdele, co se týče oblékání a aut, vzala jsem si svého Mustanga. Před školou jsem tak udělala pořádně hlasitou podívanou, jen abych nasrala učitele, kteří se pak dost naštvaně dívali z oken. Aspoň o kousek jsem měla lepší náladu. Když jsem však vystoupila z auta, nebyla jsem vůbec jediná, kdo chtěl přijít do školy v parádním stylu, který taktéž naštve učitele.

Dojdu k Lizz, která na mě čekala a obě se podíváme na další hlasitý příjezd jednoho ze studentů. Samozřejmě, že jsem poznala auto, a tak mi bylo i jasné, o koho se jedná. To, co mě však překvapilo, byl jeho vzhled. Neměl brýle, neměl čočky, neměl nic, co by připomínalo původního Sebastiana Greye, který se potuloval celou dobu školou. „Ty kráso, že by i on přestal předstírat, kdo je?" uchechtne se nad tím Lizzie. Dívala jsem se chvíli na něj, jak vystupuje z auta, jak tím poutá pozornost obzvláště všech těch holek, které z něj byly úplně udělané. Podíval se na mě. Ignoroval všechny kolem, prostě se přímo podíval na mě, tak jako jsem se dívala já na něj.