Race of life

35. 2/2

Stacy Gilbert:

Hnala jsem se Grand Kaňonem co nejrychleji jsem mohla a dávala si veliký pozor na to, co se děje přede mnou i za mnou. Moc dobře jsem věděla o zatáčkách, které nebyly ani trochu příjemné a snažila se každou z nich projet jen tak, abych zvládla uřídit auto. Všechnu tu frustraci, i vztek na mě samotnou jsem vložila do závodění. Jakýkoli kontakt s okolím jsem se snažila zahnat. Musela jsem vyhrát, musela jsem ukázat, že dokážu zabezpečit dítě.

Podařilo se mi vyhrát párkrát nad ostatními jezdci, dokázala jsem je vypéct na stupidních zatáčkách a zbavit se jich tak ze závodu. Bylo to pro mě jednodušší. Jenže pak jsem uviděla toho Mustanga a ve mně na chvíli zatrnulo.
Lepil se mi na zadek, dokonce jsem začínala cítit to, jak do mě několikrát narazil. Nevěděla jsem, co to do něj vjelo, nikdy nebyl až tak agresivní a já dnes dostala strach. Nesmělo se nic pokazit, nechtěla jsem skončit někde dole v kaňonu a s jeho narážením do mého zadku auta by to byl jednoduchý konec, takže jsem strhla volant na druhou stranu, jen aby kolem mě projel. Já však dupla na brzdy a zhluboka dýchala. Třásly se mi ruce, hlavou mi probíhaly vzpomínky na včerejší večer, který mě začínal neskutečně lámat na maličké kousíčky.

Flashback:

Hned, jakmile Michael zakončil přípitek, rozeběhla jsem se za Sebastianem. Cítila jsem, jakoby mi někdo svíral srdce stále víc a víc. Bolelo to, doopravdy to bolelo a já to nechtěla. Ovšem bylo to kvůli mně. Kvůli mé lži, která zničila vše v mžiku. Celý můj život.

,,Sebastiane, prosím stůj!" sotva jsem jej zastavila, než stačil nastoupit do auta.

,,Proč bych měl, Stacy? Řekni, bavilo tě mi lhát do očí?" otočil se čelem ke mně sotva pár kroků. Viděla jsem v jeho očích spoustu emocí. Zlost, nenávist, pohrdání a další, ovšem nejvíce převládala bolest. 

,,Ne. Nikdy jsem ti nechtěla lhát, nechtěla jsem to před tebou tajit, ale bála jsem se, že tě ztratím," slzy mi tekly po tvářích a mysl byla prázdná. Měla jsem v sobě pouze alarm, který křičel ,,ztratíš ho!" a to jsem nemohla dovolit. Nedokázala jsem si představit být bez Sebastiana, bez otce mého dítěte...

,,Bála ses, že mě ztratíš? Co je to za kravinu, Stacy? Oba dva jsme věděli, že máme dvojí životy a nevadilo nám to, proč by mi mělo vadit zjištění, kdo jsi? Bylo mi to jedno, pořád je, ale co mi není jedno je to, že jsi mi lhala. Víš moc dobře, jak nesnáším lži a přesto jsi mi celou tu dobu lhala. Říkal jsem ti všechno, jako Sebastian, i jako Dragon. Měla jsi spoustu příležitostí mi to říct, ale to jsi neudělala," máchal rukama kolem až nakonec vzteky kopl do vlastního auta. 

,,Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí, ale nemohla jsem ti to říct," objala jsem si rukama ramena snad ve snaze, že se nezhroutím. 

,,Proč, Stacy? Jaký jsi měla důvod, že jsi mi to nemohla říct?" podíval se mi do očí a já musela zalapat po dechu. Jeho pohled byl chladný, byl úplně jiný, než kterým se na mě doposud díval. O to víc mé srdce bolelo.

,,To ti nemůžu říct," sklopila jsem oči a snažila se uklidnit. Ruce i nohy se mi klepaly, tep byl až nebezpečně vysoko.

,,Vidíš, ani teď mi nevěříš. Takže vlastně od začátku byl náš vztah založený na lži," projel si rukama vlasy a kroutil hlavou.

,,Tak to není. Lhala jsem ti jenom o mém soukromém životě, o tom, že jsem Stacy, ale to, jaká jsem byla, jaká jsem s tebou, o tom jsem nikdy nelhala. Vždyť tě miluju, Sebastiane, všechny chvíle, které jsme spolu prožili, byly opravdové," chytila jsem jej za rameno, aby se na mě podíval. Alespoň na chvíli, ale nedovolil mi to. Setřásl mou ruku a odtáhl se ještě více.