Race of life

8.

Sebastian Grey:

Od večera jsme spolu moc nemluvili. Oba jsme byli zabraní v myšlenkách a snažili se vymyslet nějaké řešení, jak z toho ven. Slíbil jsem jí, že s tím skoncuju a to jsem taky udělal. Většinu kšeftů si brali na starosti kluci a rušili je. Věděl jsem o tom, ale sám jsem odmítal do toho zasahovat. Měli jsme ale ještě pár dní na to, aby jsme dali Charlensovi odpověď. Tak se ten hajzl jmenoval. James Charlens. Byla potřeba sice trochu více zapátrat, ale nakonec jsme si ho trochu blíže proklepli. Nebyli jsme ten "gang", který zabíjí, nebo vyhrožuje zabitím. Měli jsme svá pravidla a jednali fér, pokud to šlo, ovšem v tomto byznyse člověk chodí po tenkém ledě.

„V kolik chceš vyrazit?" zeptá se Speedy, čímž mě vytrhne z myšlenek. Skoro bych i na ten závod zapomněl. Byly to písečné závody, alias čtyřkolky v písku na pláži na místě, kde normálně lidi nechodí. Vědí, že se tomu místu mají raději vyhnout. „Řekl bych, že kolem třetí, chceš si cestou zajet na jídlo někam? Moc toho tady nemám," navrhl jsem a Speedy jen pokrčila rameny. „Vím, že tě to štve, taky z toho nejsem nadšený, ale něco udělat musíme. Nemůžeme čekat, až Charlens za námi napochoduje a na místě nás zabije," přisedl jsem si k ní blíž a objal ji kolem ramen. Bolestně si povzdechla a na tváři se jí objevila vráska. „Já vím, Dragone, ale nelíbí se mi to. Naposledy jsi skončil s prostřeleným ramenem. Když ho odmítneš, skončí to špatně, ale tak to může skončit, i když mu na ten obchod kývneš a já se bojím. Nemůžu si dovolit přijít o někoho z vás," řekne a já si ji okamžitě přivinu do objetí. Speedy, kterou jsem objímal, byla jiná než ta, kterou jsem znal na dráze. Byla ve skutečnosti zranitelná, křehká jako panenka, naprosto jiná od té potrhlé a věčně nepříjemné holky ve sporťáku, a já to na ní oceňoval. Uměla se mi otevřít a nikdo z mojí party to neviděl, jen já. Já ji znal doopravdy takovou, jaká byla.

Sebrali jsme se nakonec a vydali se na oběd někam do nějaké pizzerie, řekl jsem si, že by to mohla být nějaké změna od toho, co jsem pořád měl k jídlu. Speedy vypadala trošku duchem nepřítomná a já ji chápal. Měla strach tak, jako já. Chytl jsem ji za ruku trochu pevněji, aby věděla, že jsem tu s ní. „Nemysli na to, pojď si užít tento den v klidu," řeknu jí s mírným úsměvem a čekám, až se taky trochu usměje. Trochu si povzdechne a pronese: „Já vím, jenže je těžké přestat nad tím přemýšlet." 

Mlčky jsme došli k jednomu z boxů, kde jsme se usadili a počkali si, až nám donesou lísky. Dneska to bylo takové napjaté mezi námi. Nelíbil se mi ten pocit, ne když jsem měl pochybnosti o tom, co se může stát.

„Co si dáte?" zeptá se servírka a já si nemohl všimnout jejího pohledu, který jasně říkal: „pokud budeš COKOLIV chtít, jsem tady."
„Pro mě burger s colou," řeknu a snažím se ji ignorovat. Všimnu si, jak Speedy nadzvedla obočí a pozorně si dívku prohlédla? „Já to samé, co můj přítel."
Ta servírka si jen tiše odfrkla a s objednávkami zase odkráčela pryč. „Ale, ale," ušklíbnu se a schytám od Speedy vražedný pohled. „Mlč," řekne jen a já se tiše zasměju.

„Už jsi jela písečné závody?" zeptám se a pozorně si ji prohlédnu. Zjistil jsem, že je to moje záliba. „Jen na motorkách, na čtyřkolkách ještě ne," pokrčí rameny a já na ni překvapeně pohlédnu. „Tak to tě porazím jak nic," odpovím pobaveně a těším se, jak jí nakopu prdel i někde jinde než z auta. Nálada se trochu uvolnila, a tak jsem se snažil tu lepší náladu rozšířit tím, že jsem se ji začal ptát na různé věci a říkat nějaké vtípky. Po nějaké době přinesla servírka naše objednané jídlo. Speedy ji propalovala pohledem a nespouštěla ji z očí, naopak servírka sledovala mě i přes to, že se ji právě Speedy snažila nezabít. Bylo těžké se jí nepodívat do výstřihu, kde ukazovala pěkná ňadra, ale když jsem se podíval na Speedy, vypadala uraženě. „Děkujeme," rychle jsem řekl a přitáhl si talíř k sobě. „Potřebujete ještě něco?" zeptala se mě mile, protože na Speedy se jen zamračila. „Můžu vám nakopat..." nedořekla, protože jsem ji zakryl pusu. „Bude to všechno, můžete odejít," odpověděl jsem. Jen co servírka odešla, sundal jsem ruku ze Speedyných úst. „Pěkná podívaná?" zeptala se úštěpačně, na což jsem se zasmál. „Ani ne, na tebe je hezčí podívaná," prohodil jsem pobaveně, Speedy se trochu pousmála, jako by nechtěla, abych viděl, že ji to potěšilo, poté opět nasadila, dnešní její oblíbený, neutrální výraz a dala se do jídla spolu se mnou.