Race of life

41

Sebastian:

Byl to šok. Jinak bych to nazvat nemohl. Můj tep se pohyboval v rozmezí 120-170 za minutu a nechtěl se za žádnou cenu uklidnit. Bál jsem se, jestli se jí něco nestalo, jestli je opravdu v pořádku, jak mi řekli. Potřeboval jsem ji vidět.

Alan mě odvezl do instituce federálky, kde mi dělali doprovod další agenti. Na jeden den jsem jich viděl až až a to mi bohatě stačilo. 

,,Musím ještě něco zařídit. Ti muži tě odvedou za Stacy," řekl mi Alan jen co jsme vešli do budovy. Jen jsem přikývl a hned se vydal za těma gorilama. 

,,A Sebastiane," otočil jsem se za Alanem, ,,nedělej problémy." Já jen přikývl a pokračoval v cestě. Ani jeden z nich cestou nepromluvil, což mi vyhovovalo. Kluky z party odvedli na výslech a mě mělo čekat to stejné, ale potřeboval jsem ji vidět a oni to moc dobře věděli. Cesta netrvala dlouho. Poté, co jsme vyjeli několik pater, několikrát zahnuli, zůstali jsme stát před nějakými dveřmi. Muži mi jen pokynuli, abych vstoupil a já tiše poděkoval. 

 Chvíli jsem se zdráhal sáhnout na tu kliku, ale nakonec jsem pomalu otevřel. Byla to zasedací místnost s prosklenou zdí. Jindy bych si ten výhled ven užíval, ale mě momentálně zajímala jen ona. Stála u okna a rukama si objímala tělo. Zdálo se, že si mě nevšimla, tak jsem vešel a zavřel dveře. Pomalu se otočila a když mě spatřila, v očích se jí mihlo několik emocí, které však rychle zase skryla, než jsem jakoukoli dokázal přečíst. 

Prohlédl jsem si ji od hlavy až k patě. Až teď jsem si všiml těch rozdílů. Vlasy měla kratší, což nebylo novinkou, ale její postava... Byla to zatraceně krásná ženská, ale teď se jí zvýraznily křivky. Měla plnější boky a poprsí. A hlavně... Měla břicho, které by jen těžko v tom triku schovala. Vzpomněl jsem si, jak před pár týdny vyměnila upnuté oblečení za volné a najednou mi vše začínalo dávat smysl. Byla těhotná a přede všemi to tajila.  A já byl takový idiot, že jsem si toho nevšiml. Bříško měla vypouklé a upnuté triko dokonale obepínalo její postavu.

,,Takže je to pravda," vydechl jsem a stále oči upíral na její břicho. Nic neříkala, ale jasně jsem viděl, jak byla ztuhlá a rukama si pevně svírala paže.

,,Řekli mi, co se stalo," řekla jen a ignorovala, co jsem řekl. Prohlížela mě. Snažila se zjistit, co si myslím, což jsem ani já sám nevěděl.

,,Jsi v pořádku?" zeptám se a o kousek popojdu k ní, na což zareaguje tím, že odstoupí.

,,V jakém slova smyslu? Kromě toho, že kvůli tobě postřelili Olivera, že kvůli tobě jsem byla odvlečená skoro násilím tady, jenom protože jsi měl problém s tím mexickým zmetkem, kromě toho, že jsi mi podělat celý život je mi fajn, Sebastiane,"  řekla chladně, ale třásl se jí hlas.

Zase jsem udělal pár kroků směrem k ní. Chtěla odstoupit, ale bránilo jí v tom okno, takže jsem se dostal až k ní. 

,,Mrzí mě to, Stacy," řeknu jen a sleduju její oči. Zatraceně svůdné oči, které přede mnou vždy schovávala díky čočkám. Vážně jsem nechápal, jak jsem mohl být takový idiot a nepoznat, že je to vlastně ona. Ty modré oči na mě působily neskutečným způsobem. Ztrácel jsem se v nich. Musel jsem ty svoje na chvíli zavřít, abych dokázal zase myslet.

,,Mrzí tě to? To je fajn, ale co z toho mám já? Ohrozil jsi ty, na kterých mi nejvíc záleží," řekla a objala si rukama břicho. Sledoval jsem ten pohyb, což jí neuniklo. 

,,Ano, jsem těhotná a ano, je to tvoje dítě," povzdechla si a sama si prohlédla své břicho.

,,Jak a kdy?" vypadlo ze mě bez přemýšlení.