Race of life

38.

Sebastian Gray:

Byl pátek. Už zbývalo posledních pár dní a bude po všem. Konečně ta prokletá škola skončí a já už ji nebudu muset vidět. Tu, která zničila můj život a moje srdce. Nevím, jestli to byla smůla nebo osud, ale pokaždé, když jsem někam šel, tak tam byla. Snažil jsem se před ní utéct, ale vždycky jsem našel cestu zpátky k ní... A dnes to není jiné. Její matka se dneska vdává a já, coby syn vznešené rodiny Grayů tam musím být taky. Zkoušel jsem se z toho vyvlíknout, opravdu, ale měl jsem smůlu. Jako vždy.

Navíc se teď potřebuju soustředit a vůbec to nejde. Už za měsíc se jede Pohár mistrů a to je pro mě teď na prvním místě. Když teda nepočítám toho zmetka z Mexika, který mi nedá spát. Pořád dělá naschvály, nechává bezvýznamná vodítka, ale není nic, co by nás k němu navedlo. Dává si velký pozor.

„Sebastiane, dělej, za hodinu začíná obřad!" křikne na mě Seth. Ano, Seth jde na oslavu taky. Pozvala rodina Stacy, i když nevím proč. Něco mi tají a já to z něj dostanu za každou cenu.

„Už jdu," upravil jsem si motýlka na krku a vydal se za ním. Byl jsem nervózní. Opravdu nervózní. A když jsem vešel do toho domu, ještě se to zhoršilo. Jako první, na koho jsem natrefil, byl Cody. Ten zmetek taky musí být na každém rohu, a jako vždy si neodpustil provokaci.

„Kdopak se nám to tady objevil? Nevěděl jsem, že nerdi jsou zvaní," ušklíbl se a šel dál. Věděl, že kdybych mu odpověděl, byl by v háji. Však počkej...

„Sebastiane, konečně jsi tady! Pojď se přivítat s paní Collinsovou a jejím manželem," vytasila matka zářivý úsměv. Jak já měl chuť se otočit na patě a jednoduše vypadnout odsud...

„Dobrý den," slušně jsem pozdravil a podal si s nimi ruku. Bohužel jsem se musel chovat slušně. Alespoň jsem pak měl klid od rodičů. JE to naštěstí poslední společenská akce na dlouho. Navíc mám v plánu na podzim nastoupit na vysokou a pak odjet někam hodně daleko, ať už je nemusím vídat.

„Sebastiane, slyšel jsem, že tě přijali na prestižní univerzity. Už ses rozhodl, kam chceš jít?" zeptá se pan Collins slušně, ale jde vidět, že ho to vlastně nezajímá, jen to neřekne nahlas.

„Ano, přijali, stále ještě nejsem úplně rozhodnutý. Asi to bude nakonec pro všechny překvapení," odpovím a v tu chvíli začne hrát hudba.

„Už to bude začínat, půjdeme si sednout," chytí mě za ruku matka a jdeme do předních lavic. Za celou dobu jsem neviděl Setha, ani Stacy. Nevím, kam se ten zmetek hned při příchodu vypařil, ale rozhodl jsem se to ignorovat. Za to Stacy...tu jsem našel hned po usazení. Stála jako hlavní družička nevěsty a vypadala...vypadala nádherně. Měla na sobě jako jediná z družiček kratší béžové šaty, které obepínaly výstřih, jinak splývaly volně kolem pasu až ke kolenům. V rukou držela menší kytici, kterou potajmu oškubávala. Šlo vidět, že není vůbec nadšená z toho, že tu musí být. Na druhou stranu jsem byl opravdu rád, že jí to leze krkem. Snažil jsem se na ni nezírat, opravdu. Sám jsem si nadával, že jsem s ní skončil a nechci mít s ní nic společného, ale lhal bych, kdybych řekl, že netoužím po pravém opaku.

Jakmile nevěsta kráčela uličkou k ženichovi, její oči Stacy k ní na chvíli zabloudily. Ona však protočila jen očima a znuděně si prohlížela ostatní přítomné. Dokud nenarazila na mě. Pootevřela ústa, jako by se jí zadrhl dech, ošila se, a nakonec se na mě zamračila a oči upřela na Michaela s její matkou.

Byla na mě naštvaná, stejně jako já na ni, ale i přesto...když jsem se na ni díval, hlavou mi prolétly všechny společné vzpomínky a taky...James...věděl jsem, že se na ni zaměřil, nedokázal jsem se však k ní přiblížit, nebo ji varovat. Vím, že by mě nenechala ani promluvit. Alan a moje parta ji pečlivě hlídají. Dal jsem jim rozkaz hned poté, co mi ten zmetek vyhodil auto do povětří. Posledních pár dní je však Alan a Seth nervózní. Něco se muselo stát a oni mi to tají. Chtěl jsem to z nich dostat, ale zatím jsem neměl příležitost.