Race of life

17.

Stacy Gilbert:

Říct, že jsem byla naštvaná? To bylo slabý slovo. Já byla vytočená. Vím, že v tuto chvíli bych se asi měla krčet v rohu, brečet a prosit o milost, ale jak to sakra mám udělat, když ti idioti ani neumí pořádně řídit? V jednu chvíli jsem v levém rohu, za další sekundu v tom pravém. Nebylo to ani deset minut, co jsem se probudila. Hlava mi třeštila, jako kdybych měla sakra hnusnou kocovinu. Celé tělo mi hořelo a můj žaludek chtěl vyskočit z auta pryč. Nedivím se mu...

Ani pořádně nevím, jak se to seběhlo. Byla jsem domluvená s Lizzie, že se za ní stavím, ale v polovině cesty mi odešel motor, a když jsem se na něj chtěla podívat, přistál mi ubrousek s ostrou vůní před nosem a dál nic. Vzbudila jsem se tady v té dodávce, s šátkem okolo očí a svázanýma rukama provazem tak moc, že bych vsadila svoje auto, že je mám teď barevné.

,,Přestaň sebou tak mrskat, -.-," ozve se kousek ode mě hrubý hlas se silným přízvukem. ,,Kam mě to vezete?" zeptám se pevným hlasem a vnímám jakýkoliv pohyb nebo zvuk kolem mě. ,,Za naším šéfem. Byla jsi někdy v Mexiku?" zeptá se jiný hlas a mně se zatají dech. Potily se mi dlaně a srdce jsem měla snad někde na ulici. Kolena jsem si stáhla k hrudníku, abych alespoň částečně vytvořila bariéru kolem sebe. ,,Proč jste mě unesli?" zeptám se opět, ale tentokrát neklidněji. Měla bych brečet, křičet, kopat... cokoliv, ale já byla příliš unavená na to a věděla jsem, že by to nemělo cenu. Byla jsem unavená a nejspíš mi nechtějí připravit lázeň...

,,Moc otázek," odpoví ten se silným přízvukem a opět ucítím tu ostrou vůni. Snažila jsem se nenadechnout. Opravdu ano, ale bohužel netrhám rekordy v zadržování dechu a tak jsem opět propadla temnotě.

***

,,Hej," uslyším vzdáleně. ,,Chichona, vzbuď se!" ucítím štiplavou bolest na tváři a tak se pokusím otevřít oči. Hlava mi opět nepřirozeně tepe a já si nepřeju nic jiného, než aspoň na chvíli usnout.

,,No to byla doba," opět ten hlas. Poznala jsem, že musí být mexičan. Zamžourala jsem očima a pak se snažila na něj zaostřit. ,,Do hajzlu," zanadávám nad bolestí těla a hlavy. Na to uslyším smích, a tak se zaměřím na chlápka přede mnou. Vysoký chlap po čtyřicítce v dost drahém obleku a slunečními brýlemi, i když jsme byli v budově. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uvědomila si, že nejsme jen tak v budově, ale v nějakém skladišti a to nejspíš na pobřeží, podle slabého zvuku moře. Jak originální...

,,Takže. Jak se jmenuješ, Chica?" zeptá se a celou si mě prohlíží. Byla jsem oblečená za Speedy, takže jej nejspíš zaujalo kožené oblečení. ,,Řekla bych, že to už sis stihl zjistit," odplivnu a ignoruju nějaké formální jednání. ,,Odvážná slečinka. Není divu, že se tomu parchantovi líbíš," ušklíbne si a palcem a ukazováčkem si mne bradu, jakoby nad něčím urputně přemýšlel.

,,Co ode mě chcete?" zeptám se a cítím, jak mám celé tělo napjaté. Bála jsem se? Samozřejmě, že ano, ale byla jsem hrdá na to, abych to dala najevo. Uvědomovala jsem si, v jakém jsem nebezpečí, že tito lidé jsou s největší pravděpodobností gangsteři.

,,Od tebe, zlatíčko? Od tebe naprosto nic. Od tvého přítele," odpoví klidně a stále si mě zkoumavě prohlíží. Za ním si všimnu asi deseti ozbrojených mužů, jak detailně střeží okolí a jsou připraveni kdykoliv zasáhnout a ochránit svého šéfa.

,,Jak to myslíš? Od mého přítele?" zeptám se znovu. ,,Ano. Dragon mi dluží slušnou zásilku, ale nějak se zdráhá, takže doufám, že bude rozumný, až se dozví, že mám tebe. Víš, je málo dodavatelů, kteří mají kvalitní materiál a mezi ty lidi patří i tvůj přítel, takže přirozeně chápeš, že nemůžu přijít o tak důležitého člověka," zasmál se a já hlasitě polkla.

,,A vy si myslíte, že když mě tu budete držet, tak svou zásilku drog dostanete? To mě rovnou můžete zabít. Je to zbytečné," podotknu a on se smíchem pokroutí hlavou.

,,To si jen myslíš, Chica. Mí muži tě sledují už pěkných pár dní. Ten bastard by za tebe dal život a to se mi hodí, takže by byla škoda tě zabít. Navíc, když máš tak pěknou tvářičku," natáhl ke mně ruku a přejel mi po tváři, na což sebou cuknu, i když to moc nemělo smysl vzhledem k tomu, že jsem byla pevně přivázaná rukama a nohama k židli.

,,S tebou ještě bude zábava. Řekl bych, že chlapec si bude muset pospíšit, protože se mi opravdu líbíš a řekl bych, že mým chlapům taky, no nemám pravdu?" obrátil se kolem a jeho muži se smíchem přikyvovali. Pak se však obrátil zpátky ke mně a přiblížil se tak, že jsem mohla cítit jeho drahou kolínskou. ,,Tak se začni modlit, děvenko, protože tihle chlapi neumí být něžní. Mají to rádi tvrdě a nejsou jediní," šeptne, přičemž mě pevně drží za čelist. Pak se znovu napřímil a já mu plivla k nohám, na což se opět jen zasmál a já následně schytala pořádnou facku, až se mi hlava stočila do boku. Já však ani nepípla a nenávistně propalovala toho chlapa přede mnou.

,,To bylo jen varování, Stacy Gilbertová," naposledy se na mě usmál tím typickým pohledem šílence a odešel ze skladiště. Já se opět nestihla ani pořádně rozhlédnout a opět mi přistál ten kousek látky před nosem.

***

Po třetí, když jsem se vzbudila, ten mizera tady nebyl. Byla jsem tentokrát v místnosti dva krát dva metry, kde zdi byly šedé a zem jen čistý beton. Kromě mě tu byla ještě pružinová matrace, která už zažila své a záchod s umyvadlem. Jak šlechetné.

Promnula jsem si krk a zápěstí, ve kterých mi bolestivě škubalo. Jak jsem čekala, byla zbarvená snad všemi barvami. Chvíli jsem se dávala dohromady a pak se zkusila postavit, abych si protáhla ztuhlé svaly. Opravdu mě bolelo celé tělo, ale co si mám stěžovat, že ano? Větší luxus si nemůžu dovolit. V místnosti byla kosa a jediný zdroj světla, byla malá žárovka trčící ze stropu. Rukama jsem si objala ramena a pak je přesunula na břicho. Malý důlek byl stále na svém místě a já nevěděla ani proč, ale ulevilo se mi, když jsem zjistila, že je prcek nejspíš v pořádku. Ví oni vůbec, že jsem s největší pravděpodobností těhotná?

Po chvíli zavrzaly dveře a do místnosti vkročil starší muž s podivně vypadajícím knírem. Hodil po mně suchý chleba a vodu a chystal se k odchodu. ,,Jak dlouho tady budu?" zeptám se, než stihne zmizet.

,,Dokud tvůj přítel nesplní šéfovi podmínky," ušklíbl se a celou mě sjel chtivým pohledem. ,,A když je nesplní?" zeptám se opět a snad se i bojím jeho odpovědi. ,,V tom případě zemřeš nebo v tom lepším případě si tě šéf nechá jako svou hračku," odpoví a zavře za sebou dveře. Sednu si zpátky na matraci a kolena si přitáhnu k hrudi. Bylo mi mizerně. Jak psychicky, tak fyzicky. Cítila jsem, jak mi slzy stékají po tváři a bylo mi to fuk. Chtěla jsem pryč. Domů.

Co udělal Sebastian, že mě kvůli tomu tito chlapi sebrali? Slíbil mi, že s tím vším skončil, ale byla to pravda? Podle toho, co ten Mexičan řekl, tak nejspíše skončil, ale kdo ví? Nevím jestli mám být víc naštvaná na sebe, na ty mexičany nebo na Sebastiana... Hlavní pro mě teď bylo, abych se odsud dostala.

Taky jsem se v duchu modlila, aby za mnou nikdo nechodil. Bála jsem se jich. Kdokoliv z nich mi mohl kdykoliv ublížit, nebo hůř. Mohli by mě znásilnit... Teď jsem mohla maximálně tak doufat, že mě přijde Sebastian zachránit. Záleželo mu vůbec na mně natolik, aby riskoval a zachránil mě? Co když se na mě vykašle a já tu budu dělat hračku slizským chlapům, kteří se mě stejně pak zbaví?

Nemohla jsem nic dělat. Jen tady sedět a doufat, že se dožiju dalšího dne. Neměla jsem ani pomyšlení na to, že bych ten krajíc chleba snědla. Místo toho jsem si raději lehla, objala si ramena rukama, abych se alespoň trochu zahřála a snažila se usnout...