Race of life

10.

Sebastian Grey:

Chodba školy byla plná jako obvykle, ale dneska to byl extrém. Div lidi po sobě neskákali... Snažil jsem se jim vyhýbat, a přitom si nerozbít brýle, které jsem musel každý den v této pakárně nosit. A když se mi to konečně povedlo, všiml jsem si Jameiho a Owena stojící kousek od mé skříňky. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem si nemyslel, že by se zrovna tito dva lidi bavili. ,,Nazdar," pozdravím je a oni od sebe odskočí. Vážně. Tady je něco špatně. ,,No, ahoj," zaculí se trochu Jamie a nejistě se podívá zpátky na Owena. Uniká mi něco? ,,Co tu řešíte?" zeptám se se zvednutým obočím. Trochu si poupravím brýle na očích, aby mi nepadaly dolů a znovu se na ně zaměřím. ,,Věci do školy, úkoly a testy, co dnes mají být," odpoví klidně Owen. Opravdu tu něco nehraje. Do školy nikdy tak hrr nebyl a určitě se nezajímal o testy. ,,A co jste zjistili?" zvědavě se zeptám. „No, že toho máme hodně před sebou," zabručel Jamie.

Vydal jsem se s věcmi na hodinu matiky. Usedl jsem do lavice vedle Lizz a rozhlížel se po učebně. Kde byla Gilbert?
Zatřesu hlavou a raději otevřu sešit, kde jsme měli příklady na vypočítání.
„Dobrý den, milí studenti," ozval se hlas učitelky Dorsaové, která vstoupila do naší třídy. Opřel jsem se lokty o lavici a začal poslouchat.
„Dlouho jste nepsali nějakou písemku. Byla bych tedy ráda, kdybyste měli lepší známky, a proto vám dnes dám možnost si je spravit," vydechla a porozhlédla se po celé místnosti. Všichni si začali něco šuškat. No, jako příprava na písemku byla nulová, že ano. Ona byla vždy schopná nám to říct na poslední chvíli.
„Tak dobře, žádné protesty. Pojďte někdo rozdat papíry," nařídí. Poté se s úsměvem podívá na mě. „Dobře, já to udělám," protočím očima.
Rozdal jsem je, vyslechl si blbé připomínky od spolužáků a zase se zpět posadil do lavice.
Hodina utekla jako voda, test nebyl zas takový těžký, jen to bylo zbytečné si myslím.
Podle mě tu polovina lidí nebude mít lepší známku než 4.

Celé mé unavené tělo volalo o pomoc, nechtělo žádný tělocvik. S nechutí jsem se převlékal do sportovního oblečení, když do mě někdo žduchl. „Uhni, Greyi!" štěkne po mně Isac. Nechápavě se na něj podívám. Co mu zase je? „Říká se s dovolením, ty idiote," zabručím zase já. Všichni v šatně utichnou, jde slyšet jen zalapání po dechu pár lidí, ale jinak nic. Uslyšeli bychom i pád špendlíků na zem.
„Co si řekl?" Isaac od sebe odstrčil kluky, aby se prodral ke mně.
„Že jsi idiot," pokrčím ledabyle rameny. Neříkám, že ho rád provokuju, ale bohužel, říkal si o to sám svým povýšeneckým chováním. Štve mě tím, že se chová jako nějaký namachrovaný frajírek, ale jinak je úplná nicka.
Všímám si, jak se ke mně rychle rozešel, jenže než mě stačil trefit pěstí, udělal jsem krok do boku.
„Takové chování si vyprošuji, ty blbý nerde," vykřikne a zase se napřáhne. Tentokrát to schytám do tváře. Trochu sebou škubnu, ale jinak stojím na místě. „Copak, nejsi zvyklý na odpor? Ještě se ti nikdo nepostavil?" řeknu, a také mu vrazím pěstí. Jediný rozdíl je ten, že já se nehl z místa, zatímco on zavrávoral. Zuřil, viděl mu to každý z této místnosti na tváři.

,,Však počkej, ty budeš litovat," skočil po mně, ale já se opět vyhl, tudíž jeho pěst skončila ve skříňce. Slyšel jsem jeho tiché syknutí. ,,Jediné, čeho lituju je, že jsem ti jednu nevrazil už dřív," řekl jsem klidným hlasem a založil si ruce na hrudi. ,,Ty mně? Nenech se vysmát. To bys dřív přilezl za svým papínkem, protože by ses sám podělal do kalhot," zasmál se a já se v tu chvíli rozešel. Jednou rukou jsem jej chytil za lem tílka, přirazil ho na skříňku. Najednou se jeho výraz změnil, vypadal překvapeně a vyděšeně. Tady se někdo bojí. ,,Ještě jednou mě budeš spojovat s tím idiotem a věř mi, že o ty koule přijdeš. Kdo je podělaný teď, Isaacu?" sykl jsem mu do obličeje a pustil ho. Než se stačil vzpamatovat přehodil jsem ho přes záda na zem. Všichni zalapali po dechu. Takové ticho tu už dlouho nebylo. „Se mnou si nezahrávej," řeknu a odkráčím pryč ze šatny. ,,Hajzle." křikl na mě a já se zašklebil a jen zvedl ruku i s prostředníčkem.