Race of life

19.

Stacy Gilbert:

Když jsem se probudila, pomalu jsem ani nevěděla, kdo jsem. Ovšem rychle mi to připomněli dva muži, kteří mi přinesli chléb a vodu. Oba měli na tváři úšklebek a já měla chuť jim ho smazat pořádnou ránou, ovšem to jsem nemohla. Sice jsem už nebyla přivázaná k židli, ale stále jsem nemohla takto riskovat. Oni byli dva. Měli svaly a já byla jen těhotná slabá nicka.
,,Dneska budeš mít návštěvu, Chica," zasmál se tmavovlasý chlap.
,,No paráda, to je teda změna," odfrkla jsem jen a sledovala ten kus jídla v jejich rukou. Druhý blonďák přišel až ke mně a chytil mě za bolavou tvář. Měla jsem ji pěkně barevnou, co jsem tipovala.
,,Jsi nějaká drzá, květinko. Třeba ti přistřihnout křidélka," řekl se silným přízvukem a rukou putoval níž k mému dekoltu. Hned jsem sebou začala cukat a na to se ozval smích.
,,Rodrigue, víš, že máme zakázáno si s ní hrát," ozve se tmavovlasý španělsky a já se musím sama pro sebe ušklíbnout. Vážně si myslí, že neumím španělsky?
,,Kdo se to dozví?" podotkne Rodriguez a já zatajím dech. Nemůžou se mě dotknout...
,,Nezahrávej si, James by nás zabil. Pojď," opět tmavovlasý. Začínám v tom mít už bordel.
Blonďák mě ještě chvíli sleduje a pak s úlisným úsměvem odejde. Tmavovlasý mi mezitím hodí chleba a láhev a míří za ním.

Tiše jsem si sama pro sebe zanadávala, a i když se mi žaludek stahoval, snědla jsem ten kus pečiva, co mi donesli. Tak moc jsem si přála být doma se strýcem. Být v teple a bezpečí. Co jsem komu udělala, že jsem takto dopadla? 

Nějakou dobu jsem ležela v rohu na otrhané staré matraci a třásla se zimou, ovšem pak jsem uslyšela kroky a hlasy. Většinu jsem poznávala, ale ten jeden jsem už dlouho neslyšela. Stáhla jsem si triko níž, abych schovala břicho a posadila se. Ruce jsem měla založené na hrudi a se zamračeným výrazem čekala, až ti zmetci přijdou. 

,,Jsi vzhůru? Skvělé, mám pro tebe báječnou zprávu. Nebo spíš báječnou pro mě," zaksichtil se starší muž se silným přízvukem a přišel blíže ke mně. Moc dobře jsem věděla, že tento člověk je šéf všech těch chlapů. James, nebo tak nějak?

,,Jediná báječná zpráva by byla, kdybyste mi dali pokoj a pustili mě," odfrknu a přitáhnu si kolena k hrudi. 

,,Byla by škoda nechat tak pěknou tvářičku odejít. Navíc nemáme jistotu, že bys hned nešla žvanit. Ale neboj se. Už brzy změníš prostředí. Vím, že toto není zrovna velký luxus, ale mám alespoň jistotu, že neutečeš," snaží se mě dotknout, ale já ucuknu, na což jen se smíchem stáhne ruku zpět k sobě. ,,Tvému příteli na tobě asi moc nezáleží. Rozhodl se ignorovat mou nabídku, takže ho bude čekat trest. Ty, chica, jsi teď má. Chtěl jsem si tě nechat, ale ukázalo se, že jsi zaujala mého blízkého přítele a je ochotný za tebe zaplatit pořádný balík peněž. No řekni, jaký blázen by takový obchod odmítl?" 

Zarazím se a na chvíli snad i zapomenu dýchat. Chtějí mě prodat? Jsem snad nějaký kus nábytku, aby obchodovali o ceně? 

,,Vy mě chcete prodat? Nemůžete obchodovat s lidmi, jak se vám zachce! Toto vám neprojde a nemyslete si, že se jen tak nechám. Nejsem žádný otrok!" křiknu a zatnu ruce v pěst. Nelíbilo se mu to. To šlo vidět na jeho výrazu, který se z usměvavého rychle změnil za zasmušilý. 

Dva chlapi, kteří byli po jeho boku po mně chňapli a vytáhli mě do stoje. 

,,Tak poslouchej, děvenko. Tady jsi v mé zemi a panují tady moje pravidla. Ty už dávno nemáš žádné právo, o čemkoliv rozhodovat. Můžeš být vůbec ráda, že jsem tak šlechetný a jsi stále v celku a dokonce i jídlo. Zkus projevit alespoň kouska vděku," chytí mě za bradu a pečlivě si mě prohlíží. Kdyby mě ti dva nedrželi, s velkou pravděpodobností bych se na něj vrhla. Byla jsem vytočená.