Race of life

12.

Prosím. Jakmile najedete na tuto kapitolu, pusťte si písničku ke čtení. Opět vystihuje tuto kapitolu a příběh ❤️❤️

***

Stacy Gilbert:

Nemůžu říct, že můj den začal růžově. To právě naopak. Probudila jsem se na zvonění telefonu s pořádnou kocovinou a žaludkem, který snad odpálil v sobě bombu. Jestli jsem předtím řekla, že už nebudu pít a nedodržela to, tak teď to myslím smrtelně vážně.

Podívala jsem se na jméno volajícího a ani mě nepřekvapilo, že volala Lizzie. ,,Jestli nemáš vážný důvod, proč mě budíš, tak tě zabiju," začala jsem bez pozdravu a sama byla překvapená, jak strašně zněl můj hlas. ,,Slyším, že ses vyspala do růžova, to je hezké, ale taky už před deseti minutami začala hodina a už se učitelka po tobě shání, protože máme pak ten stánek odpoledne," osvěžila mi paměť a já si připadala, jako by mi dal někdo pořádnou facku. Úplně mi to vypadlo z hlavy...

,,No jo, za hodinu jsem tam. Nebudu kvůli ní spěchat. Řekni, že jsem šla třeba k doktorovi nebo cokoliv. Je mi to jedno," řeknu jen a s tím típnu hovor.

,,Dobré ráno," uslyším hlas Setha a unaveně zvednu hlavu z postele. Moc jsem si nepamatovala, co jsme dělali, ale vím jistě, že jsme se zlili jako nikdy předtím. Ani on nevypadal, že by skákal radostí. Měl kruhy pod očima a jeho pokožka byla až nepřirozeně bledá.

,,Vidím, že ses vyspala stejně dobře, jako já. Dáš si kávu, že?" zeptá se mě a já přikývnu. ,,Prášek máš vedle hlavy a můžeš si hodit sprchu," kývne ke dveřím a já na nic nečekám a spolu s práškem zamířím do koupelny. Jen co jsem však vstala, se mi zhoupl žaludek a já s během to jen tak tak stihla.

Nepříjemná pachuť a nevolnost mě pak provázela i po sprše, a dokonce i po prášku.

,,Snídani si nedám, nevím, jestli by zase neskončila v záchodě. Budu muset ale jít, protože už půl hodinu mám hodinu," řeknu jen co dopiju kávu a Seth chápavě kývne. ,,Hodím tě domů, stejně pak musím někam jet a mám to po cestě," nabídne se a já jsem za to neskutečně ráda, protože v takovém stavu si nejsem jistá, jestli bych došla k Lilian domů. ,,Díky," řeknu jen a chytím se za břicho s nadějí, že svůj žaludek uklidním.

Jak Seth slíbil, tak i udělal. Do deseti minut jsem byla doma a jen na sebe rychle hodila legíny a mikinu od Nathana. Ani neví, že jsem mu ji kdysi ukradla.

Vlasy stáhnu do vysokého drdolu, na obličej si dám trochu make-upu, ať nevypadám jako troska a spolu s věcmi zamířím k autu. Moje vyleštěné Audi na mě už čekalo, a tak jsem se usmála a vyjela do školy. Vůbec mě netrápilo, že jsem přišla o hodinu. Koneckonců, stejně jsem nedávala pozor. Za chvíli jsem měla maturovat a sama jsem byla překvapená, že mě to netrápilo. Po večerech jsem se někdy učila, ale většinu jsem si pamatovala z předchozích ročníků.

Zazvonilo na přestávku, když jsem vkročila do budovy školy, a tak jsem se rychle vydala ke skříňce, než budou chodby zaplněné lidmi. ,,Díky bohu, ty teda vypadáš. Těžká noc?" zasmála se Lizzie, když mě uvidí, jak zívám a sleduju obsah mé skříňky. ,,Ani nevíš, jak," povzdechnu si a zamíříme do třídy.

Pohled mi hned padne na Sebastiana, který se mračí do telefonu, ale jinak i přesto vypadal stejně pohledně jako vždy. Tmavá mikina, modré potrhané jeany, brýle, čočky a nezúčastněný pohled. Řekla jsem jen Lizz, že si sednu na tuto hodinu k Sebovi a ta jen významně zvedla obočím a sedla si do naší lavice, zatímco já zamířila dozadu k Sebovi.

,,Ahoj," pozdravím ho a sedám si vedle něj. Prohlédne si mě a utvoří se mu úšklebek na tváři. ,,Těžká noc?" zeptá se mě i on a já jen protočím očima a opřu se o židli. ,,Co ti ten telefon udělal, že se na něj tak mračíš?" zeptám se se zájmem a on jej schová do kapsy. ,,Přítelkyně mi neodepisuje už dva dny," povzdechne si a já se musím usmát. Nebylo to tak, že bych ho záměrně ignorovala, jen jsem neměla moc času být na telefonu. ,,Neboj se, ona ti odepíše," mrknu na něj a ozve se zvonek.