Race of life

43.

Stacy Gilbert:

Měla jsem toho poslední dobou opravdu dost. Všechno mi přišlo opravdu otravné, obzvláště ohledně Sebastiana. V jednu chvíli mě odežene s tím, že vše byla lež a teď se snaží vměstnat do mého života zpět kvůli dítěti. Nic jiného v tom přece není no ne? Sám se mnou nechtěl mít nic společného, tak co to do prdele teď provádí?

Vzbudím se v obklopení bílých zdí a toho nepříjemného, známého zápachu. Nemocničního. Začnu si vybavovat zkoušky ve škole, ale i tu další hádku se Sebastianem, který si prostě nedá říct. Čím více na mě naléhal, tím naštvanější jsem byla, ale v hloubi duše jsem byla ráda, že ten zájem o dítě přece jen má. Jenže stačí, že ten život budu mít jiný já, nemusí se ho to vůbec dotknout, nepotřebuju, aby to zničilo plány na život dalšímu člověku. I když je to otec dítěte.

„Jsi konečně vzhůru. Měla jsem o tebe takový strach," objeví se u postele Lizz. Její starostlivý výraz mě přiměl si uvědomit, že u toho vlastně byla i ona. Rychle se ohlédnu na druhou stranu a všimnu si i Sebastiana, který se založenýma rukama stál kousek od nás s kritickým pohledem. Když si ho však prohlédnu pozorněji, spatřím i něco jiného. Starost. To prozrazovaly jeho oči, kterýma mě zkoumal a ptal se jestli je mi lépe. Popravdě? Bylo mi trochu lépe, ale jemu to přece přiznat nemohu.

„Jak dlouho jsem byla mimo?" otočím hlavu zpět na Lizz, která se na mě už káravě dívala taky.

„Pár hodin, ale do hajzlu...jak to že jsi mi neřekla o miminku?" zamračí se na mě.
Uhnu pohledem k mému břichu schovanému pod nemocniční košilí. To, že pořád bylo, mě ujistilo, že je to asi dobré. Jinak by to tu i probíhalo jinak.

„Jsem jediná, kdo to neví, že jo? I on o tom věděl!" rukou střelí po Sebastianovi.

„Je moje, tak o tom vím, ale ne, že by mi to ona sama řekla," odfrkne si Seb.

Lizz šokovaně pootevře pusu. „Jak dlouho...si to tajila?"

„Pět měsíců. Nechtěla jsem tím nikoho zatěžovat. Je to prostě můj problém, takže..." ani nedokončím, protože Lizz zuřila. Viděla jsem, jak se chystá mi narovinu říct, že jsem úplný idiot a že na nic nemusím být sama, tak jak mi to řekli všichni, co o tom ví. Promnu si obličej a položím hlavu zpět na polštář. Tohle prostě bylo něco, co jsem opravdu nečekala. Rozhodně nechci, aby o tom věděli i další lidé... tady tihle už opravdu stačili. „Ví o tom pár lidí a chci, aby to tak zůstalo," oba sjedu pohledem.

„Na to je pozdě, zlato. Tvoje máma je na cestě i s Michaelem a Finnem. Doktoři je ihned upozornili," Lizz mi položí dlaň na mou ruku se soucitem v hlase. Vyděšeně vykulím oči. Nevím proč, ale musela jsem se ujistit i u Sebastiana, který jen krátce přikývl. Tohle mohla být absolutní katastrofa. Vlastně...to rozhodně katastrofa bude. Liliana mě sežere zaživa. Vůbec bych se nedivila, kdyby mi řekla, abych šla na potrat, i když jsem v pátém a nejde to. Začínalo mi z toho být opravdu špatně. Hlavou se mi začínaly honit různé myšlenky, které nebyly vůbec pozitivní a to mi asi v tomto stavu nepomáhalo. „Oni o tom neví?" Lizz naruší můj tok myšlenek.

Stačilo se na ni jen podívat a věděla, proč jsem tak potichu. Tohle bude absolutní katastrofa. Lizz se posadila na kraj postele, chytila mě za ruku a pevně sevřela jako náznak podpory. Byla jsem jí vděčná, to ano, ale stejně musela pryč než se všichni nahrnou do pokoje. Moc dobře to věděla, proto se ke mně po chvíli naklonila, aby mě objala a dala se k odchodu. Už jsem tu zůstala jen se Sebastianem. Nevypadal, že by chtěl odejít, ale i on musel rozhodně pryč. Nechtěla jsem, aby matka věděla více než to, že jsem těhotná.