Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 6.

Anna si nemohla nevšimnout toho, že se Emily chovala celé ráno divně. Už jenom to, že minulý večer, když přišla domů, už dávno spala, bylo podezřelé.

Emily nikdy nechodila spát před desátou, buďto měla hodně práce, nebo jednoduše neusnula tak brzo. I přesto, ale ležela v půl deváté v posteli a spala jako zabitá.

Seděly u jídelního stolu a Emilyiné pobledlé tváře přímo křičely, aby se Anna zeptala, co se děje.

„Jsi v pořádku?"

Na tuhle větu se Emily pomalu stávala alergickou.

Samozřejmě, že nebyla v pořádku. Cítila se jako mrtvola. Mrtvola, která právě vstala z hrobu, aby to nandala svému vrahovi, ale neuvědomila si, jak náročné to vlastně bude.

„Jsem v pohodě, jenom jsem měla špatnou noc."

To vlastně tak úplná lež nebyla, Emily opravdu měla špatnou noc, jenže to také nebyla celá pravda. Nebyla připravená před dvěma lety, nebyla připravená ani teď.

Jenom pomyšlení na to, že William ví víc, než by chtěla, ji uvnitř svíralo. Sice věděla, že on by nikdy neudělal nic, čím by jí ublížil, ale chystal se její tajemství odvést do Ameriky a z toho šla hrůza.

Emily se nejspíš stala posedlá tím, že nikdo nikdy nesmí zjistit její opravdový příběh, protože to by znamenalo, že se bude muset znovu otevřít.

Zkoušela to jednou, půl roku po té, co umřela její matka, rozhodla se, že půjde k psychologovi a snad poprvé si s někým promluví o tom, co se jí stalo.

Jenže čím déle tomu člověku říkala svoje problémy, tím víc si připadala zranitelná.

Jako dospívající dívka nebyla příliš dobrá s komunikaci s lidmi, protože většinu času trávila zavřená v domě, což způsobilo, že se k tomu psychologovi nikdy nechtěla vrátit.

A proto svoji minulost pohřbila a slíbila si, že o tom nikdy s nikým nepromluví.

A až do včerejška svůj slib držela.

„Možná bys měla dneska zůstat doma a odpočinout si." Navrhla Anna a doufala, že nebude nic namítat.

Emily totiž vypadala opravdu strašně, nejen že měla pobledlé tváře, ale také se jí pod očima rýsovaly fialové kruhy, které šlo jen těžko přehlédnout.

„Kdybych měla zůstat doma po každém špatném snu, dávno bych dostala padáka." Zamumlala Emily a položila špinavé nádobí do dřevu.

„Opravdu jsem v pohodě."

Nevěděla jak, ale vykouzlila na tváři ten nejpřesvědčivější úsměv a doufala, že jí ho Anna sežere.

Ta jenom mlčky pokynula hlavou a úsměv ji oplatila, i když v hloubi duše věděla, že je něco špatně.

Emily si to ráno vzala taxíka, nevěděla, jestli by zvládla hromadnou dopravu a nechtěla to riskovat.

Když taxi zastavilo, před budovou, ve které pracovala, stáhnul se jí žaludek.

Tady ji William nabídl svoji pomoc, tady ji řekl, jestli by s ním nejela do Ameriky ale tu část, že se tam stěhuje on, vynechal.

Cítila zlost a zklamání, ale byla za to ráda. Byla ráda, že byla schopná něco cítit, protože to znamenalo, že ještě dokáže přemýšlet.

Když pak uviděla jeho obličej, nejradši by necítila nic. Opíral se o její pracovní stůl a v ruce držel dva kelímky, ze kterých se kouřilo. Když si Emily všiml, usmál se. Byl to takový ten úsměv, znamenající vinnu a prosení o odpuštění.

Když Emily seděla minou noc u okna a upíjela ze své kávy, přičemž si četla ten spis, v hlavě ji proběhlo, že by mu možná měla přece jenom poděkovat.

Přivedl k ní jejího bratra. Sice nevědomky, ale udělal to.

Jenže pořád tam byla ta část, kdy jí lhal a s tím se Emily neuměla poprat.

„Doufal jsem, že dneska zůstaneš doma, ale volala mi Anna, že prý na tebe mám dát pozor."

„Nemůžu zůstat doma, mám případ, na kterém musím makat, zapomněls?"

Vytrhla mu kelímek z ruky a posadila se do své křesla. Williamův výraz se změnil. Vypadal zaskočeně.

„P-pořád chceš dělat na tom případu?"

Jako kdyby čekal, že to Emily zabalí a nechá svého bratra jen tak.

„Samozřejmě, že na tom chci dělat-"

Odmlčela se a hluboce se nadechla. To co se chystala říct, ji v noci sebralo hodiny přemýšlení, ale byla přesvědčena, že to udělat musí.

„Chci ho dostat do vězení."

Oba věděli, o kom to mluví.

A znovu, William netušil, co měl říct.

Byl to pitomý nápad? Samozřejmě že byl? Hodlá svého bratra dostat do vězení? Nebude toho později litovat? Nebude vinit mě, že jsem ji nezastavil? A vůbec, jak to hodlá udělat?

Ani na jednu otázku neznal odpověď.

„Emily, tenhle případ jsem ti dal proto, aby si zpovzdálí získala nějaké informace a udělala z toho trhák. Ne proto, aby ses pokusila zničit svého bratra a přitom se dostala do problémů."

Už jenom to, že ji nechával pracovat na něčem takovém, ho uvnitř tížilo.

Bylo to nebezpečné.

„Ne, tenhle případ si mi dal kvůli tomu, že se stěhuješ do Ameriky a navíc, do žádných problémů se nedostanu, stačí jenom, abych ho našla, donutila ho se přiznat a potom to poslala na policii, možná mě opustil, ale nezabije mě a pochybuju, že bude mít na jeho malou, ztracenou sestřičku nějaké podezření."

Mluvila sebevědomým tónem, protože věděla, že má pravdu.

A pohled na Jasona, až by zjistil, že ho bodla do zad si chtěla připomínat každý den.

Zdálo se, že to byla nenávist, která ji poháněla dopředu, ale byla to bolest.

Bolest, kterou jí způsobil a která nikdy nešla vrátit.

A Emily chtěla, aby si to uvědomil, aby cítil to samé.

„Měl jsem ti to vzít, v momentě, kdy se to stalo osobní." Zaklel William.

Osobní se to stalo ani ne před čtyřiadvaceti hodinami, což byla trochu ironie.

„No tak Wille, budu v pohodě, jediné co chci, je setkat se s ním."

Chtěla víc než jen to, ale věděla, že by jí to William nikdy nedovolil. Proto se jí ulevilo, když nakonec neochotně souhlasil.

Dopila si za dnešek už asi třetí dávku kávy, prázdný kelímek vyhodila do koše a pustila se po práce.

Udivovalo ji, že William sehnal všechny tyhle informace. Vypadalo to skoro jako policejní složka.

Veškerá jména pospojovaná s možnými událostmi, firmami a časovými údaji.

Rozhodla se celý dokument rozebrat a rozepsat tak, aby přesně věděla všechno o jejím bratrovi.

Jenže čím více času nad tím strávila, tím jí to začalo docházet.

Byla to policejní složka.
-----------------------------------------------------------------
Nová kapitola:-)♡