Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 36.

-Emily-

Jakmile za mnou zaklaply dveře, sesunula jsem se na zem, neschopna žádného dalšího pohybu. Opuchlý flek na tváři, který jsem tam touhle dobou už musela mít, mě nepříjemně pálil a bolest se pořád stupňovala.

Nebyla jsem připravena. I když jsem si namlouvala opak, nebyla jsem připravena umřít, ale ani zůstat.

Chtěla jsem pryč, ale zároveň jsem toužila po jiném vysvobození, než smrti.

Chtěla jsem se vrátit domů.

Snad poprvé jsem chtěla zahodit Jasonovu složku a vzdát se své pomsty.

Doteď se zdálo, že Morgan rád vyhrožoval, ale jestli na mě šáhnul jednou, udělá to znovu.

A znovu. Dokud mě neubije k smrti.

Na druhou stranu jsem si to zasloužila, vyprovokovala jsem ho a očekávala, že nic neudělá.

Co jsem sakra vůbec očekávala?

Stalo se toho tak hodně.

Kyle. Možnost o útěk, kterou jsem nevyužila. Morganova scéna a především - má hlava neměla nejmenší tušení, co dělat. Bojovala jsem se slzama, i když jsem věděla, že nezvítězím.

Veškerý ten nátlak, ta nejistota, bolest a strach - to vše mě naprosto ničilo a já si byla jistá, že pokud někdy opustím tenhle dům, odnesu si s sebou psychické následky na celý život.

Byla jsem z toho všeho natolik unavená, že jsem ani nedošla do postele. Zůstala jsem tam sedět tak hodinu, než mě únava přemohla a já se propadla na jediné místo, kde jsem ještě znala svobodu.

-----------------
Hodiny na nočním stolku ukazovaly půl jedenácté, když jsem se probudila mezi měkkými polštáři.

Při představě, že na mě jeden z nich položil, pracky jsem se ošila.

Rozlámaně jsem odhrnula peřinu, postavila se a dobelhala se k zrcadlu.

Červená skvrna na mém obličeji se přes noc jenom zvětšila.

Povzdechla jsem si.

Bylo vůbec možné, abych mohla někoho nenávidět tak moc, jako jsem nenáviděla jeho?

Přešla jsem ke skříni, ve které jsem našla černé tepláky a obyčejné bíle tričko.

Zrovna jsem chtěla jít do koupelny, když do pokoje vešel Morgan.

Ignorovala jsem ho a přivřela jsem za sebou dveře. Vzala jsem do ruky kartáček a dala na něj trochu pasty.

Netrvalo dlouho a objevil se ve dveří, s klidným výrazem, který mě doslova přiváděl k šílenství.

Čistila jsem si zuby a snažila se, aby šla jeho přítomnost mimo mě, ale téměř vůbec se mi to nedařilo. „Můžeš se na mě takhle přestat dívat?" Sykla jsem s plnou pusou a dívala přímo přede mě. Jeho nepříjemný pohled, který jsem na sobě automaticky cítila, mi naháněl husí kůži.

„Máš kamarádku na telefonu." Cože?

Vyplivla jsem zbytek pasty a opláchla si obličej. Jakmile se mé prsty dotkly zarudlého místa, vzpomněla jsem si na jeho včerejší výraz, těsně před tím, než mě uhodil a moje nenávist se rázem zvedla.

Ještě před měsícem jsem pochybovala, že bych takové nenávisti byla vůbec schopná ale teď jsem tu stála a z očí mi šlehaly blesky jenom z toho, že se nacházel ve stejné zemi, natož ve stejné místnosti.