Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 52.

-Emily-

Takže Mitchell byla ona.

Přišlo mi to přímo nereálné, aby měl Christopher problém s nějakou ženou.

Myslím pracovně, samozřejmě.

Jenže podle toho, jak nepřetržitě sledoval dveře, dokud se neotevřely a ona nevešla dovnitř, jsem usoudila, že to nebyla žádná obyčejná hra.

Byla poměrně vysoká, její kratší bloňdaté vlasy měla perfektně upravené a na rtech se jí leskla tmavá rtěnka.

Prošla okolo mého shrbeného těla a nejspíš si mě ani nevšimla. Její oči spočívaly pouze na jednom člověku.

Christopher měl zase ten nevyluštitelný výraz a já si na malý moment pomyslela,že tohle by vlastně mohla být zábava.

"Zoey." Pokynul k ní hlavou a já si přála vidět její obličej. Jelikož ale stála zády jak ke mně, tak i ke Kaylovi, oběma nám zbývalo pouze čekat, čekat a poslouchat.

"Christophere. Vypadáš dobře. Líp, než bych po dnešku čekala."

Slyšela jsem její podrážděný hlas a čím dál tím víc umírala touhou zjistit, co se tady vlastně děje. V kapse jsem znovu uslyšela vibrovat mobil a s tichým odfrknutím jsem se podívala na obrazovku.

Jakmile jsem spatřila Williamovo jméno, upadla jsem do šoku.

Doprdele! William!

Od jeho odletu jsem s ním vůbec nemluvila a on mi vůbec nevolal. Oboje bylo sakra divné, ale já aspoň měla dobrou výmluvu. Automaticky jsem vzhlédla ke Christopherovi. Víc než dobrou.

Po chvile přemýšlení jsem se rozhodla využít situace a nenápadně se vytratit hlouběji do chodby.
Oba dva byli tak fascinovaní tou ženskou, že si toho ani nevšimli.

Třeba mi volá kvůli té bombě. Ach bože. Nemá ani tušení, jak moc blízko jsem byla.

Přijala jsem hovor u nervózně jsem se podívala zpátky ke vchodu do obýváku.

"Haló?" Řekla jsem tichým, téměř mizivým hlasem a nemohla jsem se dočkat, až ho zase uslyším.

Stalo se toho tolik. Kéž by to jen věděl.

Má radost ale okamžitě zmizela. Místo Williamového, příjemného hlasu jsem uslyšela neznámý. A zase ten šok.

"Tady Phill. Ehm - William tu nechal telefon, pomáhám mu s jeho novým bytem a už nějakou dobu ho nemůžu sehnat. Jsi první v jeho kontaktech, takže mě napadlo, jestli o něm nebudeš něco vědět. Ten nábytek se sám nepřemístí."

Nejspíš se na konci snažil zavtipkovat, ale mě do smíchu vůbec nebylo. Nemůže sehnat Williama?

Najednou jsem si vybavila posledních pár dní, veškerý stres a hrůzu, pocit bezmoci, nemocnici a následnou bombu. Jak jsem tohle všechno mohla zvládnout?

Jak jsem se mohla jednoduše odloučit od mého starého, bezpečného života?

Chtělo se mi zvracet, už zase.

"O-omlouvám se, ale netuším, kde by mohl být. J-já, pracuju s ním, bydlím v Londýně."

Nenápadně jsem mu naznačila, že vzhledem k mé vzdálenosti je šílený, myslet si, že bych o něm mohla něco vědět.

Šílený. Šílený.

To slovo se mi pořád opakovalo v hlavě. Co vlastně ještě šílený nebylo?