Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 18.

Její srdce bilo jako splašené, když otevřela vstupní dveře a čekala, až se domem rozezní odporný zvuk alarmu. Nic takového se ale nestalo a Emily zamořila další vlna otázek.

Vážně bych to měla udělat? Co když...co když mě najde?

Neměla na vybranou, musela se zachránit, ale pořád se snažila vidět něco, co by ji od toho pitomého kroku odradilo.

Každá promarněná minuta ale mohla způsobit její konec, takže nakonec hodila veškeré pochybnosti za hlavu a rozeběhla se po schodech až k silnici.

Světla se automaticky rozsvítila, když zaznamenala pohyb, což Emily vyděsilo.

Stála na kraji silnice, v pouhém tričku a chlad pomalu pronikal do jejího těla.

A co dál?

Pomyslela si zoufale a rozhodla se, že se musí dostat co nejdál. Rozeběhla se proto dolů, směrem, kterým tehdy přijeli, a doufala, že první auto, které zastaví, nebude Morgan.

Pořád měla trochu mokré vlasy a byla si jistá, že rozhodně nastydne. To byl ale teď její poslední problém.

Pokud si dobře pamatovala, svoji kabelku, mobil a veškeré osobní věci nechala na sedadle Anny auta, které zůstalo zaparkované před jeho firmou.

Bylo to lepší, než aby se k tomu dostal Morgan, ale Emily neměla tušení, jak ty věci získá zpět, bez toho aby si ji někdo všimnul.

Čím déle utíkala z kopce, tím více si uvědomovala, že ani její bratr možná za tohle všechno nestál.

Slzy se chtěly prorvat ven, ale Emily bojovala statečně. Nechtěla promarnit už ani jedinou slanou kapku.

Už měla skoro vyhráno, jediné, co stačilo, bylo dostat se do bezpečí.

Dostat se do bezpečí.

Zopakovala si pro sebe Emily a donutila se běžet rychleji. Když najednou z dálky uviděla blížící se světla, její mozek ale začal panikařit.

Co když je to Morgan? Co když...

Její reflexy a náhlý strach, který se objevil odnikud, ji donutily, aby odskočila od silnice a svalila se do malé, těžko viditelné koule. Na obličeji cítila trávu a celé její tělo trpělo z nekončícího mrazu.

Když auto projelo kolem ní, stihla zaregistrovat, že to Mustang nebyl.

Nezdálo se ani, že by auto zastavovalo, protože hlasitý motor byl slyšet ještě několik minut poté.

Emily se nadechla a klekla si tak, aby byla její tvář čelem k silnici. Otřela si mokré bláto z tváře a vstala.

Připadalo jí, že za posledních pár hodin se musela postavit a bojovat vícekrát, než za poslední roky. Cítila se vyčerpaná, ne kvůli spánku, kterého měla poměrně dostatek, ale bylo to spíš psychické vyčerpání.

Kvůli jejímu bratrovi. Kvůli sobě. Kvůli Morganovi.

Nebyla si jistá, jestli byla schopná zvládnout všechny rány, které na ni přicházely ze všech stran.

Emilyina rodina nikdy nebyla věřící.

A i přesto, to jediné co jí teď zbylo, bylo modlit se.

Modlit se a doufat.

A nejspíš, nejspíš ji měl bůh rád, protože necelých patnáct minut na to, Emily opět uslyšela ten známý zvuk pískání pneumatik.

Musela ovládnout svůj strach a risknout. Za volantem mohl sedět buďto Morgan, nebo její zachránce.

Když se však vrhla doprostřed silnice, bylo celkem jasné, že už na ničem ostatním nezáleží.

Auto za doprovodu ohromného zavrčení zastavilo a Emily začala mžourat skrz přední sklo.

Když uviděla postaršího pána, jak nevěřícně kroutí hlavou a zírá na dívenku před ním, měla chuť samým štěstím se rozbrečet.

Rozeběhla se ke dveřím spolujezdce a opatrně je otevřela.

„Pomozte mi, prosím."

Nejspíš to bylo jejím vzhledem, špinavá, s mokrými vlasy a bez teplého svetru, nebo možná jeho svědomím, protože věděl, čí dům stál jen pár metrů opodál a nechtěl tu nebohou dívku nechávat napospas čiré smrti, ale nakonec jemně pokynul a dovolil ji tak, aby nastoupila.

„Odvezte mě do Londýna, zaplatím vám, přísahám!"

Její peníze bylo to poslední, co by ho zajímalo. Jednoduše ji chtěl vidět v bezpečí.

Možná to byla opravdu práce boha, nebo měla Emily jenom štěstí, ale dostala šanci uprchnout.

A povedlo se jí to.

Pokud ji nevezl přímo k Morganovi, o čemž pochybovala, získala pro sebe opět nějaký čas.

Chtěla křičet, řvát a jásat, ale věděla, že musí své emoce udržet na uzdě, aspoň do té doby, dokud ji nevysadí před jejím domem.

Jeli tak hodinu a půl, když se tak stalo a auto zastavilo pár bloků od jejího bytu. Přece jenom, nechtěla, aby věděl, kde přesně bydlí.

Když se nabídla, že dojde pro peníze, slušně ji odbil a upřímně ji popřál štěstí. V duchu ani nechtěl vědět, co sama dělala uprostřed toho lesa.

Když Emily dobíhala ke svému bytu, zpustil se ten známý, Londýnský déšť a způsobil, že Emily měla nejen mokrou hlavu, ale celé oblečení.

Neměla u sebe klíčky, takže musela zazvonit na starý zvonek, který nikdo nepoužíval už léta. Modlila se, aby ještě fungoval.

Dveře jí otevřela její domácí, které nevěnovala jediný pohled a rovnou vystřelila nahoru.

Těsně přede dveřmi si však uvědomila, že nemá žádnou výmluvu, které by Anna uvěřila.

Hned jak otevře ty dveře, zasype ji haldou otázek, ze kterých se nevymluví.

Třeba do toho už zapojila policii, třeba přišla na její auto.

Třeba už všichni o všem ví a na Morgana je vydaný zatykač.

A to jediné, co jim schází, je svědek.

Svědek, který se právě dostal ven.

Dalo by se říct, že v určitém smyslu na sebe byla Emily pyšná.

Stačilo jenom otevřít ty dveře a říct co bylo potřeba.

Tak proč to bylo tak těžké? 
-----------------------------------------------------------------
Už skoro 100votes♡
Strašně moc děkuju♡