Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 40. |My Brother|

-Emily-

Můj chabý pokus otevřít oči nevyšel, jakmile jsem pocítila odpornou bolest postupující z celého těla až k hlavě. Byla jsem příliš unavená na to, abych to zkusila znova a tak jsem jenom ležela, snažila se zorientovat. Místnost byla tichá, jakmile jsem však pohnula rukou, pocítila jsem okamžitý stisk.

„Emily?" Ten hlas jsem nepoznávala. Veškeré moje smysly byly otupeny a já se snažila přijít na to, co mám vlastně dělat. „Em? Slyšíš mě?" Ozvalo se znova a já se pokusila odlepit víčka.

Okamžitě mě oslnilo světlo, jelikož bylo příliš snadné zvyknout si na tmu.

Nebo nebylo?

Porozhlédla jsem se po místnosti a snažila se vzpomenout, kde to vlastně jsem. Hned mi bylo jasné, že moje paměť z posledního dne je v háji, takže jsem se mohla spolehnout jenom na osobu, která seděla vedle mé postele a svírala mi ruku.

Dianna.

Počkat. Dianna?

Nejspíš byla z celé téhle situace stejně vyjevená, nebo to zkrátka poznala na mě, jelikož se povzbudivě usmála. Ten úsměv bych jí za normálních okolností nejspíš nesežrala, zrovna teď mi ale doopravdy pomáhal.

„Ahoj." Zašeptala. Byla výrazně namalovaná a vypadalo to, jako kdybych utekla z nějakého klubu. Jak se sem vůbec dostala?

Měla jsem tolik otázek a ubíjelo mě, neznat ani jednu opověď. Musela jsem začít zlehka, jelikož mě dokonce i myšlenky bolely. „Co se stalo? Jak dlouho jsem byla mimo?"

Byly to primární otázky a já doufala, že mi alespoň na jednu dokáže odpovědět.

„Ehmm ... Já vlastně nevím. Jediný, co ti můžu říct je, že si byla někde s Morganem. Víš, kdo to je? Pamatuješ si ho?"

Ubohá otázka. Samozřejmě, že jsem si ho pamatovala. Bohužel. I když vzpomínky na posledních pár hodin byly silně narušeny, dlouhodobá paměť mi zůstala.

„Jak bych mohla zapomenout."

Jak by se dal nejlépe popsat pocit, poté co se probudíte v nemocnici, pamatujete si toho psychopata ale ne to, jak jste se vlastně do té nemocnice dostali? Na houby.

Doslova jsem chtěla do světa vykřičet, jak moc mě ten chlap utlačoval. A zrovna teď bych možná i mohla. „Emily, chtěla jsem ti říct, že důvod proč jsem..." Začala mluvit, ale já ji přerušila. Z nějakého důvodu jsem se cítila blbě, když jsem po ní tehdy chtěla, aby se mu postavila. Jak by mohla? Určitě měla důvod proč se ho bát a opovrhovat, stejně jako všichni ostatní. Už tak překročila meze. A pro koho? Pro mě.

Další člověk, kterého jsem kvůli svým rozhodnutím zbytečně vystavila nebezpečí.

„Nezlobím se na tebe. Vím, že kdybys mohla, zachránila bys mě." Snažila jsem se znít upřímně, i když v tomhle stavu mi to moc nešlo. Můj hlas zněl příšerně a nedokázala jsem mluvit jinak, než chraptit.

Dianna se jenom pousmála a podala mi kelímek s vodou, který stál na stolku vedle postele. Bez protestů jsem vypila jeho veškeré obsah, i když mě každičký pohyb s rukou bolel. Měla jsem všude modřiny. Všude. Ani jsem nechtěla vidět, jak vypadal můj obličej. Nejspíš jsem měla štěstí, že jsem byla pořád naživu.

Můj rozum sváděl boj sám se sebou o tom, jestli vůbec chci vědět, co se mi stalo nebo ne. Nejspíš by můj žaludek přesný popis nezvládl. V tenhle okamžik mě ale ani nezajímalo, jak dlouho tu budu. Zajímalo mě, abych zůstala co nejdál od něj.