Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 17.

-Emily-

Seděla jsem na gauči, s mokrou hlavou a bedlivě poslouchala, jak ve vedlejší místnosti Kyle telefonuje.

Mohlo být něco okolo půl deváté večer, popravdě mi to bylo jedno. Celé hodiny mi v tomhle domě splývaly a nutily mě přemýšlet pouze nad tím, jak se mi krátí čas.

Jak dlouho tu budu? Den? Dva? Několik Týdnů?

Chtěla jsem něco dělat. Cokoliv. Cokoliv, co by mi zabránilo v zdlouhavém přemýšlení.

Myšlenky byly totiž můj největší nepřítel. Nechtěla jsem si to přiznat, ale víra mě pomalu opouštěla.

Co budu dělat? Co jen budu dělat?

Neměla jsem nic. Což se nelišilo od toho, s čím jsem začínala.

Nikdy předtím jsem nad svým životem nepřemýšlela tak, jako teď.

Kdysi dávno, když mě můj bratr zradil a opustil, pořád mi zůstala jedna cenná a nenahraditelná věc – svoboda.

Mohla jsem utéct to jiné země a mohla jsem začít nový život. Vždycky jsem byla vlastním strůjcem svého osudu, možná ne matčiným, ale svým ano.

Jenže teď jsem byla stejně tak bezmocná, jako zoufalá. Ztratila jsem to poslední, co mi dodávalo odvahu.

Bylo snadné připomínat si, proč to vlastně dělám, ale nemohla jsem zůstat jenom u toho. Musela jsem jednat a nevěděla jsem jak.

Byla jsem chycená v pasti.

Zvuky utichly a Kyle se celý rudý přiřítil do pokoje. Téměř jsem nadskočila, když jsem si všimla, jak rozzuřený doopravdy musel být.

Neměla bych to být já, kdo by měl ztratit rozum?

„Ty." Znovu na mě ukázal a přehodil si přes sebe černý kabát, který držel v ruce.

„Nehneš se z tohohle domu, je ti to jasný?"

Samozřejmě, že se nehnu. Jak bych taky mohla?

„Jasný." Zamumlala jsem, ale neodpustila jsem si tón dítěte.

Zdálo se mi, že se na chvíli zarazil.

Čeho se bál? Přeci jsem tu nebyla sama. To auto před domem...

Mozek mi opět začal fungovat, ale bála jsem se dát na sobě cokoliv znát.

Jenom jsem klidně zůstala sedět na sedačce a počkala, než za sebou třísknul dveřmi. V ten moment jsem vyskočila z gauče a přešla k velkému oknu, které mi poskytovalo perfektní výhled na příjezdovou cestu.

Chvíli jsem hledala v temnotě, ale nakonec jsem si byla jistá, že nikdo jiný před domem není.

Nechal mě tu samotnou? Úplně samotnou?

Měla bych se pokusit o útěk? Uspěla bych?

Ale co Jason? Jsem v Morganově domě, přeci tu musí být něco, co mě za mým bratrem zavede.

A znovu jsem byla omezena časem.

Morgan se totiž mohl kdykoliv vrátit a celý můj plán by opět shořel.

Znovu už ne.

Pomyslela jsem si a rychle vyběhla schody, vedoucí do prvního patra.

Jednala za mě moje naivita a uspěchanost, o tom nebyl pochyb, ale už jsem měla dost čekání a hledání odpovědí v mé mysli. Potřebovala jsem něco skutečného.