Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 43.

I přesto, jak moc jednoduchý to byl pocit, jakmile Emily vešla do svého bytu, tu svobodu by už za nic na světě nevyměnila. Ani netušila, jak moc jí budou chybět Anniny vonné svíčky rozházené po celém obýváku, nebo její příšerný nepořádek v kuchyni.

Jakmile prošla těmi dveřmi a ocitla se zase zpátky doma, měla pocit, že zbytek světa zůstal zavřený na druhé straně.

Svoboda to ani z půlky nevystihovala, cítila se jako znovuzrozená, jako nějakým zázrakem zachráněna a přivede zpátky do svého království.

A tím královstvím nemyslela nic jiného, než svoji postel.

„Nemůžu uvěřit tomu, že si vážně tady. Že si doma." Povzdechla si Anna, když se obě dvě svalily do středu jejího pokoje a Emily pocítila starou známou vůni svého povlečení.

„Nikdy bych nevěřila, jak moc divné to může být. Však víš, být doma." Zašeptala se její spolubydlící a zavřela oči.

Po dlouhé době cítila klid. Skutečný klid. Po dlouhé době se opět všechno zdálo být na svém místě. A byl to doopravdy divný pocit.

Skoro už ani nevěřila. Nevěřila, že se sem někdy vrátí. „Půjdu udělat nějaký čaj, mezitím co ze sebe shodíš tyhle děsný nemocniční hadry a potom si můžeme, ehm...jenom sednout a mluvit. Mluvit o čemkoliv, co budeš chtít."

Vypadlo z ní nejistě a doufala v kladnou reakci. Možná to znělo jako pozvánka k tomu, aby jí Emily vyklopila všechna její tajemství, ale ve skutečnosti jenom chtěla, aby se cítila dobře. Aby se cítila v bezpečí. „To zní jako skvělej plán." Emily se pousmála a hned nato zamířila do koupelny.

Sprcha se zdála jako dobrý začátek k tomu, aby ze sebe Emily všechno dostala. Bohužel i přesto, že byla doma, i přesto že tu měla Annu a i přesto, že si na malinký moment směla namlouvat, že všechno bude v pořádku, věděla, že to ještě neskončilo.

Byl to jenom začátek. To peklo, které si prožila u Morgana, byl jenom začátek.

Nechala horké kapky vody, aby jí bičovaly záda, mezitím co se oběma rukama opřela o stěnu a ujistila se, že je voda natolik hlasitá, než aby jí Anna mohla slyšet.

Vidět takhle její tělo, vidět všechny ty rány a vzpomenout si, proč je vlastně má uvádělo její mozek do transu, při kterém nebyla schopná pokračovat. Možná byla doma, ale ta hrůza byla pořád s ní.

A sprcha bylo nejspíš to jediné místo, kde byla bezpečně sama a mohla to všechno pustit ven. Mohla. Voda se začala mísit s jejíma slzy, mezitím co to její tělo nezvládlo a sesunulo se na zem.

Všechna ta bolest, všechny ty myšlenky.

Nemohla od toho utéct, ani předstírat, že se to nikdy nestalo. Čekala ji náročná cesta, která by jí mohla stát život. Která by mohla jejího bratra stát život.

A to jediné, na čem teď záleželo, bylo, aby byla schopná pokračovat dál. V jeho domě ji dokonce i vlastní pláč ubíjel. Připadala si tak slabá, připadala si tak, že díky tomu on vyhrává. Tady? Tady nešlo o něj, ani o výhru, tady šlo o ní. Pouze o ní.

A tím, že konečně byla schopná vyjádřit svoji bolest bez nekončícího strachu, dokázala aspoň její malinkatou část odstranit.

Aby byla schopná pokračovat.

Když o pár minut později vypla kohoutek a stoupla si v bílé osušce před zrcadlo, její tvář byla celá zarudlá a připadalo jí, že její modřiny jsou víc fialové.