Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 57.

-Emily-

Když jsem se prudce nadechla a následně od sebe odlepila vyschlá víčka, do obličeje se mi vsunul hustý dech.

Celé mé tělo bylo zmatené. Netušila jsem, co přesně jsem vdechla, no bylo mi jasné, že můj organizmus nebyl schopný účinky té látky vstřebat a i proto se mi nezvladatelně motala hlava. Automaticky jsem se pokusila pohnout s rukama a k mému údivu jsem zjistila, že byly volné. Jakmile se můj pohled přestal třepat a nepříjemně točit, zaregistrovala jsem, že jsem v autě.

Seděla jsem na zadním sedadle a zmateně se otočila na člověka, který téměř okamžitě promluvil. „Omlouvám se za tu bolest. Za chvíli se ti uleví. Udělal bych to jinak, ale tady Diego má rád staré osvědčené způsoby."

Ten hlas jsem neznala, ani jeho tvář. Měl tmavé vlasy, neupravené strniště a na obličeji mu pohrával tvrdý výraz. Přesto, že mluvil klidně, vyzařoval z něho vztek, možná bolest. Po dlouhé době jsem měla pocit, že do někoho doopravdy vidím.

Christopher byl téměř nedotknutelný, co se týkalo jeho vnitřku. Pořád jsem nevěděla, co je to za člověka, co si myslí, nebo co vše je schopný udělat.

Hned jak jsem ale myšlenkami spadla k němu, zasekla jsem se. Tenhle chlap mě unesl a já tu řeším Morgana? Bože. Možná se mi dostal pod kůži víc, než jsem myslela.

Z mého poloviční tranzu mě vyrušila ruka, podávajíc mi lahev vody. „Hlavně znovu neomdli."

Nedůvěřivě jsem se podívala na průhlednou tekutinu a v další vteřině se po ní natáhla. Ústa jsem měla suchá a nepříjemně mě škrábalo v krku, nejspíš z té látky. Odšroubovala jsem víčko a pořádně se napila, doufajíc, že se mi uleví. Mimo to nebylo snadné přehlédnout, že se na mě cizinec celou dobu díval.

Jak jsem řekla, jeho pohled se mi nelíbil. A situace, ve které jsem s ním právě byla ještě míň. Teprve po chvíli jsem zaregistrovala, že jsme míjely ulice Londýna a řidič, který seděl vepředu a nejspíš se jmenoval Diego, jel až podezřele rychle. A tehdy jsem se úplně vzpamatovala a došlo mi, v jakém jsem průseru. Vevnitř jsem okamžitě začala panikařit a zoufale se podívala na toho blonďáka.

Pořád mě sledoval. „Kdo sakra jste a co ode mě chcete?!" Byla to ta první věc, kterou jsem ze sebe vyhrkla. Podivila jsem se nad svým tónem, jelikož se zdál být odvážnější, než obvykle.

Zase jsem si otevírala pusu v tu nejméně vhodnou chvíli. „Nemáš se čeho bát. Chci si jen promluvit."

Řekl to, tak abych mu věřila, no něco na něm bylo divného. Způsob, jakým si mě prohlížel, pohled, který mi věnoval. Jako kdyby ani nevěřil, že existuju.

"Jsem Sean." Natáhnul se mě ruku, i když se dalo očekávat, že ji nepřijmu.

„Jsem tu kvůli M-Morganovi?" Můj hlas se při jeho jménu opět začal třást. Sean se jenom usmál a snad poprvé ode mě odvrátil své zelené oči. Zadíval se ven z okýnka a já mezitím využila své šance a prohlídla si nejen jeho, ale i zbytek auta.

Měl na sobě oblek, jak jinak, šedivé barvy a už od pohledu byl mohutný, vyšší než já tak o dvacet centimetrů. Po chvíli se jeho hlava opět otočila a já byla ráda, že jsem včas stihla ucuknout a že si nevšiml mého tázavého pohledu. „Dalo by se to tak říct."

„Víte, kdo jsem?"

Byl to snad Christopherův přítel? Věděl o mně? Věděl o mém bratrovi? Měl mě snad pohlídat? Nad všemi těmi otázkami se mi otočil žaludek. Zároveň jsem ale věděla, že je Morgan pryč. Daleko odsud v Kanadě, a že se nemám ničeho bát.

Pokud se mi ale nechystá udělat daleko horší věci. „Vím tvé jméno...a taky vím, že si v poslední době dostalas Morganovu," odmlčel se, jako kdyby hledal to správné slovo. Zatajila jsem dech a nervózně svými prsty zmáčkla poloprázdnou flašku. „pozornost. Což se jen tak nestává."

Bože, pomoz mi. Pokud nevěděl, kdo jsem byla, byl to vůbec jeho přítel? Do hajzlu.

Jako kdybych úplně ztratila mozek, rozhodla jsem si opět zahrát na drsňačku.

Jako kdyby to snad naposled vyšlo.

„Takže jste mě zatáhl do zasranýho auta, jenom kvůli tomu, že mám Morganovu pozornost?"

V podstatě to byla otázka, která doopravdy proudila v mé hlavě, no možná v o trochu méně vražedným tónu. Bylo mi už blbě z toho, jak si se mnou všichni dělali, co chtěli.

Byla jsem člověk. Byla jsem živá, dýchající osoba. Proč to nikomu v tomhle městě nedocházelo?

„Chci vědět, co je na tobě tak mimořádného. Chci vědět, jestli si jenom ozdoba – nebo jestli pro něho pracuješ."

A v ten moment jsem to stoprocentně ztratila. Byla jsem jeho zasraná loutka, vězen, cokoliv, jen ne ozdoba. A jestli jsem pro něho pracovala? Nebyla to práce, spíš překvapivá tolerance kvůli společnému cíli.

Prostě jsem nemohla mít klid, i když byl pryč.

Když jsem dlouhou dobu neodpovídala, jenom na něho hloupě civěla, asi mu došel můj nezájem a naprosté nepochopení téhle situace.

„Možná by sis o tom radši promluvila někde jinde. Co třeba v restauraci?"

Dělá si kurva prdel? Nemůže mě jen tak pozvat do restaurace, ne potom co mě násilím dostal do svého auta a rozhodně ne potom, co se mě vyptával na Morgana.

Nebudu ho s ním řešit. Prostě nebudu. „Mohl byste prostě zastavit to auto?" Štvalo mě, že mi tykal. Štvalo mě, že si myslel, že mi může tykat.

Štval mě.

„Dovezu tě zpátky k tvému bytu, pokud mi slíbíš, že o tom alespoň popřemýšlíš. Morgan je pryč, nedozví se to, pokud je to to, co tě trápí. Nechci ti ublížit, chci si jenom promluvit."

Jeho slovům se dalo jen těžko věřit. No pořád působil stabilněji, než Morgan. Působil, jako že mluvil pravdu. Tohle je kurva špatný.

Jenže pak, na malý moment jsem si vzpomněla na svůj vztek. A na hlavní důvod, proč jsem celou tu dobu Morgana trpěla.

Co když měl něco společného s Jasonem? Co když tohle byla skutečná šance se někam posunout?

Už mi bylo blbě u toho sezení a nic nedělání.

Potřebovala jsem něco. Něco, co by mi dalo důvod pokračovat.

A tak jsem se na Seana významně podívala a bylo mi jasné, že v ten samý moment věděl, že vyhrál.
---------------------------------------------------------
Na obrázku je představitel Seana❤