Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 48.

-Emily-
Pomalu jsem otevřela oči a pocítila tlak, který pronikal mojí hlavou

Sykla jsem a dotkla se spánku, což tu bolest akorát zvětšilo. Celý můj žaludek byl vzhůru nohama a bylo mi jasné, že každou chvíli budu zvracet.

Měla jsem pocit, že vidím rozmazaně a nedokázala jsem se zorientovat. Promnula jsem si oči a znovu položila hlavu na polštář, tak abych ji v něm mohla schovat.

Cítila jsem se příšerně, jako kdyby mé tělo vsáklo nějaký toxický odpad. Když jsem se znovu pokusila vstát, nešikovně jsem se převalila a skončila na zemi. Dopadla jsem tvrdě na záda a ve vzduchu se hlavou praštila o noční stolek.

Poznala jsem, že jsem ve svém pokoji a v duchu jsem si zanadávala.

Zůstala jsem tam jen tak ležet a snažila se nesoustředit na ubíjející bolest vycházejí z mé hlavy, na fialové modřiny, které jsem opět začala cítit a hlavně na ten odporný pocit v puse.

Nemohla jsem si vzpomenout, co se minulou noc dělo a to mě naprosto děsilo.

Nikdy jsem se takhle neopila. Nikdy jsem si nedovolila překročit hranice. A i když jsem věděla,že jednoho dne ujedu, stejně jsem na sebe byla naštvaná.

Na třetí pokus jsem se pokusila vstát a s velkou námahou se mi to podařilo. Připadala jsem si jako nějaký odhozený plyšák, který pomalu hnije někde v popelnici.

Opřela jsem se o zeď a malými, nejistými krůčky se vydala ke dveřím.

Ani jsem si nepamatovala, kdy naposled jsem měla takovou kocovinu.
Vlastně pamatovala. Nikdy.
Opatrně jsem otevřela dveře a dala si pozor, abych nezakopla o práh.

Trvalo mi skoro pět minut, než jsem došla do kuchyně a teprve v tu chvíli jsem pocítila čistou zoufalost.

Za kuchyňským pultem stál Morgan a odpíjel si z mého oblíbeného hrníčku.

Znovu jsem si promnula oči, abych se ujistila, že se mi to nezdá a že je vážně v mém bytě.
Dal mi celý den, abych se z něj zotavila. Jak šlechetné.

"Co tady děláš?" Nutně jsem potřebovala nějaký prášek a sklenici vody. Udělat ale jakýkoliv další krok se zdálo jako nesplnitelný úkol, takže jsem se prostě zastavila na místě a jenom na něho zírala.

Najednou mě napadlo,že jsem se mohla aspoň obléknout, jelikož jsem byla jenom v bílém tričku a v kalhotkách. Kdo mě sakra převlíkl? Zastavila jsem se nad tou otázkou a potom mi to došlo.
Do hajzlu.

"Co tady dělám?" Zopakoval moji otázku a položil hrníček na pult.
Tupě jsem sledovala, jak ze skřínky vyndal velkou skleničku a natočil do ní obyčejnou vodu. Poté se otočil zpátky ke mně, z kapsy vytáhl bílou krabičku a oboje mi podal.

Došlo mi, že je to nejspíš to, co mi právě zachrání život a tak jsem se posadila na židli a z krabičky vyndala malou červenou pilulku.

V tichosti jsem vyprázdnila obsah ve skleničce a přeměřila si ho pohledem.

O co se sakra snaží?

"Vážně by ses měla naučit děkovat. Ve tvém světě jsou možná všichni ochotní a srdeční, v tom mém se ale za laskavosti děkuje."

"Tvůj svět je mi ukradenej." Sykla jsem a zvýšila hlas, což ale ublížilo jenom mě. Snažila jsem se zakrýt svoji bolest, i když bylo jasné, že ví jak mizerně mi je.
"Teď do něho patříš."
Bylo nejspíš zbytečné se o tom s ním dohadovat, i když jsem odmítala přijmout fakt, že bych se měla k jeho světu jenom jakkoliv přiblížit.