Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 4.

„Přečti si to, ale slib mi, že předtím, než to vezmeš, si uvědomíš, do čeho vlastně jdeš."

Řekl to, jako kdyby se domlouvali na masové vraždě. Plná pochybností vzala do ruky spis a začala číst.

Když se dostala na třetí stránku, její oči potemněly.

Myslela si, že blouzní, protože tohle se dít nemohlo.

William si všiml, že je něco v nepořádku a bedlivě se snažil rozpoznat z jejího obličeje, co se děje.

Nevěděl to.

Emily ho za to nemohla vinit. Nikdo ho za to nemohl vinit.

Jenže vlna emocí, který ji v tu chvíli zasáhla, si razila svoji vlastní cestu.

Začalo se jí špatně dýchat.

Každičký okamžik a každičká vzpomínka ji v tu ránu začala škrtit. Jako kdyby se všechno opakovalo, a i když seděla v Londýnské kavárně, v jiné zemi, připadala si, jako kdyby to všechno zažívala znova.

Dívala se do tváře svého bratra a cítila, jak se ji z očí hrnou slzy.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Em? Co se děje? Jsi v pořádku?"

Williamův hlas byl zoufalý.

Seděl vedle plačící dívky a držel její mokrou tvář ve svých rukách.

Neměl nejmenší tušení, co by měl dělat.

Cítil blížící se paniku, ale věděl, že ho právě teď Emily potřebuje.

Objal její drobné tělíčko do své náruče a nechal, ať mu brečí do hrudi. Mokřila mu tak už dávno promočené tričko, nad čím by se za jiných okolní možná i William zasmál.

„Je to dobrý, jsem tady, slyšíš mě? Jsem u tebe."

Bylo by zbytečné popírat, že mu občas na Emily záleželo, víc než by jako kamarádovi mělo. Nechtěl si to přiznat, protože jejich přátelství bylo ryzí a nestálo za hloupý pokus, ale byly večery, kdy jen tak seděl a přemýšlel, co by se změnilo, kdyby to spolu zkusili.

Samozřejmě, Emily si o Williamovi vždycky jenom myslela, že preferuje holky na jednu noc, taky se tak podle toho choval, jenže se krutě mýlila.

Lidé k kavárně se za jejími vzlyky začaly otáčet, což donutilo Williama zapřemýšlet o tom, jestli by ji neměl vzít k sobě, kde by se mohla v klidu vybrečet.

Jenže ani nevěděl, proč vlastně brečí, což ho dovádělo k šílenství. Jenom stále opakoval „Jsem u tebe." A hladil ji po jejích vlasech.

Po pár minutách vzlyky utichly a Emily se od jeho hrudě odtáhla. Upřeně se jí díval do očí a čekal na vysvětlení.

Ten spis.

Prolétlo mu hlavou.

Ten spis je její šance, její velký případ. Proč by kvůli tomu brečela?

Nechápal, o co tady šlo a ani nemohl.

Emily mu nikdy o své rodině neřekla. Když došlo na tohle téma, vymluvila se na to, že s nimi nebyla mnoho let v kontaktu a že jí to netrápí.

Uvnitř se ale pokaždé cítila, jako kdyby ji někdo vrazil ostrou kudlu přímo do břicha.

„J-já, omlouvám se." Vykoktala ze sebe nakonec. Slané slzy ji stékaly po tváři a rozmazávaly ji řasenku, kterou si nanesla ráno. Snažila se otřít si obličej, ale měla tak roztřesené ruce, až z toho šel strach.

„O co tady jde?"

Zeptal se William potichu a znovu si ji přitáhnul k tělu.

Nebránila se. Potřebovala cítit tu iluzi bezpečí, kterou ji jeho objetí dodávalo.

„M-můj bratr."

To bylo to jediné, co ze sebe byla schopná dostat. Doufala, že pro teď to bude Williamovi stačit a nebude se ji ptát na žádné další otázky, protože kdyby musela začít doopravdy mluvit, nejspíš by se pozvracela.

„Tohle je tvůj bratr?"

Ukázal na fotku blonďáka, který si to ve slunečních brýlích vykračoval po Londýnské ulici. William věděl, že byla pořízena přibližně před měsícem, stejně tak, jako to věděla Emily.

Měla dostatek času, aby si přečetla místo i čas, předtím než se bezmocně zhroutila v záchvatu pláče.

Tiše přikývla a snažila se zastavit další nával slz.

Připadala si nepříjemně. Dokonce už i servírka se párkrát ohlédla za jejich stolem, jako kdyby Angličané nikdy neviděli plačící holku.

Nikdy si nemyslela, že by Jasona ještě někdy viděla. A rozhodně ne v Londýně. Bylo to jako nějaké prokleté znamení, že své minulosti neuteče. Že se nezbaví toho pocitu, který ji často pronásledoval ve spaní a měnil její sny v noční můry.

Cítila se maličká, oproti zbytku světa, oproti němu

Když bezmocně vzlykala ve Williamově náruči, přemýšlela o tom, jaký měl asi její bratr život. Jestli někdy litoval svého rozhodnutí. Jestli mu někdy chyběla.

Uběhlo šest let, od doby co se neviděli a i přesto to Emily připadalo jako chvilka.

„Pojď, vezmu tě domů."

Uslyšela Williamův konejšivý hlas a nechala se od něho vytáhnout na nohy. Chytil ji okolo pasu a dovedl ji až ke svému autu.

V ulicích pořád vládl nesnesitelný déšť a chlad a vypadalo to, že se schyluje k bouřce.

Její kabelku, společně s tím prokletým spisem hodil na zadní sedadlo a posadil se na místo řidiče. Trvalo dvacet minut, než zastavil před jejím bytem a společně se vydali nahoru.

Měl neblahé tušení, že dnešní večer bude katastrofa.
-----------------------------------------------------------------
Příběh má sice delší rozjezd, ale slibuju, že už brzy přijde hlavní zápletka :-))
VOTE+COMMENT♡
Budu ráda, když mi napíšete svoje názory^^