Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 21.

-Emily-

Věřím, že každý zná ten pocit, kdy mu mozek přestane fungovat a ty nejčernější myšlenky zatemní úsudek.

Stane se to, když váš milovaný umírá v nemocnici, nebo když se celá vaše vysněná budoucnost sesype kvůli jedno zbytečné chybě.

V mém případě se mi to stalo dvakrát. Poprvé, když mi umřela matka a podruhé, když jsem stála tváři v tvář čiré smrti.

Když poprvé v životě uvidíte pistoli, v hlavě se vám vybaví všechny ty scény z filmů a z knížek, kde někdo někoho zastřelí, bolestnou, pomalou či rychlou smrt, která potom následuje a slzy lidí, pro které něco znamenáte.

Jsou to vteřiny plné hrůzy, kdy přestáváte racionálně jednat a to jediné, co chcete je dostat se do bezpečí.

A i když ta pistole nebyla namířená na mě, ale na osobu přede mnou, přesně takový pocit se mě zmocnil.

Pocit, při kterém doufáte, že si vás lidi budou pamatovat ne v tom nejlepším světle, ale takový, jaký jste opravdu byli.

„Emily, jdi domů." Dianna se otočila směrem ke mně a na tváři měla klidný výraz.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Mám jít domů?

„Ona nikam nepůjde."

Morganův hrubý a dost nasraný hlas mi téměř utrhl bubínek. Stála jsem tam, neschopna jediného slova a jenom sledovala scénu přede mnou.

„Řekla jsem, jdi domů."

Bylo evidentní, že si hrála s ohněm.

A to mě děsilo k smrti.

Stačilo jen pár hodin, abych se před jeho nasraným obličejem třásla strachy a Dianna, Dianna vypadala, jako kdyby zažívala nudný, stereotypní večer.

Stála jsem tam, neschopná slova ani splnění jejího příkazu a jenom jsem sledovala scénu, která se odehrávala přede mnou.

Scénu, které jsem se tak horlivě snažila vyhnout.

Jak mě mohl najít tak rychle?

Byla to primitivní otázka a odpověď byla jasná.

Našel tě kvůli tvojí blbosti.

Prolítlo mi hlavou a v tu chvíli jsem bojovala s nutkáním zakopat se do nejbližší hrobky.

„Kdybych byl tebou, miláčku, neudělal bych žádnou pitomost."

Při jeho jedovatých slovech se mi z paměti vynořila nepříjemná vzpomínka, která mě donutila otřepat se.

To je překvapení, miláčku.

Pořád jsem nebyla schopná vymámit ze sebe jediného slova, naštěstí se toho ale ujala Dianna.

Nebo bych spíš měla říct bohužel?

„Dej pryč tu pitomou zbraň, Christophere."
Ona vážně nevěděla, kdy zavřít pusu, že ne?

„Přísahám, že jestli nesklapneš, tak ti vystřelím ten tvůj natvrdlej mozek."

„Oba víme, že to neuděláš. Ze stejného důvodu, proč si nezabil ji." Její pohled opět spočinul na mě.

„Přehnal si to. Každý policejní okrsek v tomhle městě zná tvoje jméno a až půjdeš za mříže, budu mezi prvníma, kteří bouchnou šampaňský."