Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 8.

„Předtím, než jsem tě poznal, bloudil jsem v dešti zatracení."

Když měla Emily chvilku pro sebe, obvykle šáhla po nějaké knížce, nebo si šla zaběhat. Už od raného věku byla tvůrčí typ a nedokázala jenom sedět na zadku a nic nedělat.

Veškeré jednoduché aktivity a zájmy ji vždycky naplňovaly.

A i přesto, že nebyla líná, i ona jednou za čas uvítala, když se mohla ponořit do voňavé pěny a ignorovat okolní svět.

Bylo půl desáté večer a Emily ležela v napuštěné vaně a užívala si hydratační koupel.

Koupelna zařízená do bílo-modré barvy byla zahalená v páře a v malinové vůni, kterou si Emily před několika týdny koupila a nemohla se dočkat, až ji vyzkouší.

Ode dne, kdy mluvila s paní přísnou policistkou, se snažila Williamovi vyhýbat, jak v práci, tak i v soukromí. Neodpovídala na jeho hovory ani smsky, ignorovala jeho e-mail a ani neodpovídala na pozdrav. Snažil se s ní marně spojit, nebo si s ní aspoň promluvit, ale to bylo to poslední, po čem Emily toužila.

Nebyla na něho naštvaná. Rozhodne ne tak, jak by správně měla.

Ale všechno to, co se stalo v minulých dnech, ji donutilo zamyslet se nad tím, proč vlastně do Londýna přišla.

Bála se, to bylo jasné, ale vlastně si nikdy neodpověděla, proč shledávala Londýn tak výjimečným.

Nejspíš znát odpověď ani nemusela, věřila svému instinktu, který ji vždy navedl správně.

A ten samý instinkt ji teď radil, aby našla svého bratra.

Bylo těžké pochybovat o něčem, co vám doposud vždy ukázalo cestu, ale i přesto Emily pochybnosti měla.

Slova té policajtky jí zůstaly v hlavě a ona doopravdy přemýšlela, jestli by Jason, nechal ty údajné nebezpečné lidi, se kterýma pracoval, aby ji ublížili.

Chtěla věřit, že by ji ochránil, ale jak mohla věřit někomu, kdo už ji jednou nechal spadnout k zemi?

Z jejich myšlenek ji vytrhla smska, která zapípala na mobilu položeném na umyvadle vedle vany.

Emily se pro něj natáhla a přečetla si Williamovu zprávu.

Ráno odlétám. Byl bych rád, kdybys přišla na letiště.

Will

Emily položila mobil zpátky na umyvadlo a celá se potopila do sametové pěny, díky čemuž si namočila vlasy.

Opět nevěděla, co má dělat. Chtěla se jít s Williamem rozloučit, ale její tvrdohlavá stránka se jí to snažila rozmluvit.

Čímž pohodový večer skončil.

Rozmrzele vylezla z vany a zachumlala se do připraveného županu. Mokré vlasy si vysušila a stáhla do drdolu. Takhle se vydala do obýváku a posadila se vedle Anny, která se věnovala svému notebooku.

„Volal mi William, říkal, že se mu vyhýbáš."

Někdy Emily štvalo, že si její přátelé volali jen kvůli tomu, aby si vyměnili své starosti ohledně ní.

Nepotřebovala to.

„Mám k tomu dobrý důvod." Odvětila a zapnula televizi.

„Můžu vědět jakej?"

Emily nerada lhala a rozhodně nerada lhala své nejlepší kamarádce, ale pořád v sobě nenašla tu potřebnou odvahu, všechno jí vyklopit.

„Chytli jsme se." Vymyslela v rychlosti a snažil se vypadat, že ji běžící pořad opravdu zajímá.

„Jenom jste se chytli? To je všechno? Víc mi neřekneš?"

Ne, víc ti neřeknu, a jestli si moje kamarádka, tak to pochopíš.

Kéž by tohle Emily řekla.

Byla však příliš unavená stejnýma konverzacemi o tom, jak nikomu nic neříká a tak se jednoduše zvedla a vrátila se do své ložnice.

„Fajn, děkuju za upřímnost!" zakřičela za ní naštvaně Anna.

Už neměla žádné pochybnosti, že je s její spolubydlící něco vážně v nepořádku.

Chytla se s Williamem? S Williamem se nikdy nehádala a nikdy neodcházela uprostřed konverzace, ledaže by ji něco tížilo.

A Anna ji chtěla pomoct dostat tu tíhu pryč, ale nevěděla jak, protože Emily ji to odmítala dovolit.

Chtěla za ní jít, ale nakonec si to rozmyslela. Nebude nic hrotit, ne dneska večer.

Emily byla natolik unavená, že si skoro okamžitě lehla do postele a usnula požehnaným spánkem, který ji na druhý den dobyl aspoň nějakou energii.

Nakonec se rozhodla, že na letiště půjde. Věděla, že by si nikdy neodpustila, kdyby William nastoupil do toho letadla bez jejich rozloučení, i když odlétal jen na týden.

S Annou se pro změnu celém ráno ignorovala, a když se konečně dostala ven z bytu, připadala si, že zase může volně dýchat.

Na Londýnské letiště to bylo něco přes půl hodiny. Chytla si taxíka a nalíčila se po cestě.

Doufala, že Williama stihne, což se jí také podařilo, protože když ho uviděla, pořád seděl obklopen svými zavazadly a každou chvíli si kontrolovat mobil.

Usmála se nad představou, že nejspíš čekal, jestli mu odepíše.

Když ji uviděl, na tváři se mu objevil upřímný úsměv. Emily se usmála taky a pevně ho objala.

„Jsem rád, že jsi tady." Řekl, když se od sebe odtáhli.

„Já taky."

Usmívali se na sebe jak dva pošuci, ale bylo jim to jedno.

William byl rád, že na něho není naštvaná a Emily byla ráda, že ho vidí.

„Slib mi, že co se týče toho článku, tak se o sebe postaráš."

Jeho výraz zvážněl. „Žádné blbosti Emily, nestojí to za to."

Pokorně přikývla a slíbila mu, že na sebe dá pozor.

Hlas z reproduktoru oznamoval, že všichni cestující letu LONDON - NY, se mají dostavit do Gateu 13. což znamenalo, že byl čas, aby William šel.

Naposled Emily sevřel v hřejivém objetí a dal ji pusu na čelo.

„Ještě se uvidíme." Mrkl na ní šibalsky a vydal se podle pokynů ke vstupu.

Když se jí úplně ztratil v davu, Emily se otočila k odchodu.

Ten den, kdy si okopíroval Williamovu složku a tu pravou následně vrátila policii, strávila další hodiny v luštění jakékoliv návaznosti, ale nemohla nic najít.

Nakonec zjistila, že si bližší informace o Jasonovi bude muset vypátrat sama.

A naštěstí věděla jak.

Veškeré údaje byly totiž spojeny jen s jedním jménem. Se jménem, které mělo prsty ve všem. A Emily byla přesvědčena, že pokud se dostane do jeho firmy, najde veškeré odpovědi.

Christopher Morgan byl člověk, který měl pod kontrolou celou zničenou část Londýna a byl to také člověk, který mohl dát Emily to, po čem toužila nejvíc.

A ona si to chystala vzít.
-----------------------------------------------------------------