Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 14.

Sledoval ji po celou dobu, co vyndávala z ledničky mléko a poté nějaké cereálie.

Cítila na sobě jeho intenzivní pohled a divila se, že se jí nervozitou neklepaly ruce. Posadila se na druhou stranu pultu a tiše začala jíst svoji snídani.

Po chvíli už se to ticho nadalo vydržet a tak se Emily pokusila o něco, co ji sem v první řadě dostalo.

O zjištění informací.

„To auto před domem..."

Snad poprvé se mu podívala přímo do očí a neucukla pohledem. Měl na sobě bílou, vyžehlenou košili a tmavé kalhoty.

Působil dojmem úspěšného podnikatele, ale Emily si nechtěla přiznat, že jím opravdu byl.

Byl to vrah. Obyčejný vrah.

„To je moje pojistka, že zůstaneš tam, kde máš být."

Mám být doma, s Annou.

Tyhle slova měla na jazyku, ale radši je hned spolkla. Nechtěla před ním její jméno ani vyslovovat.

„Nechápu, proč tohle děláš. Nemůžeš mě tu držet navěky, jednou se ven dostanu a potom...-"

Chtěla dokončit větu. Chtěla mu říct, jak moc toho bude jednoho dne litovat, ale přerušil ji.

„Potom co?"

Byla překvapená, že nespadla ze židle, když se mu na tváři objevil hrozivý výraz. Bylo jasné, že tenhle rozhovor neskončí dobře.

 „Ty to pořád nechápeš, že ne?"

Nevědomky nakrčila obočí, přesně tak, jak to dělávala Anna.

„Skončila si. Z tohohle domu se dostaneš, jedině cestou do márnice. Takže kdybych byl tebou, držel bych tu tvoji rozkošnou pusinku zavřenou, než mě opravdu nasereš."

Jeho slova ji odzbrojila. Tušila to. Tušila to od samého začátku, ale nikdy to nepřiznala nahlas.

Jenže jakmile to uslyšela od něho, odhodlání zvítězit v ní jenom posílilo.

Dotáhne to do konce a potom uteče. Nebo použije Jasona, aby ji odtamtud dostal.

V žádném případě neumře rukou Christophera Morgana.

Mezitím, co se ztrácela v myšlenkách, se vrátila ke své snídani.

Tížilo ji, že vlastně ani nevěděla, kolik jí zbývá času.

Morgan přece řekl, že nechce žádnou další mrtvolu. Znamená to, že počká, až se přežene celá ta situace s převozem a pak mě zabije? Ví, že ho policie sleduje?

Samozřejmě, že to ví.

Opravila se v duchu Emily.

Přála by si, aby byla jeden krok před ním, ale skutečnost byla taková, že to on měl všechna esa v rukávu.

Překvapovalo ji, že vzhledem k situaci, byla až moc klidná.

Co když se jí to nepovede? Co když umře a její bratr ani nebude vědět, že ho našla.

Z té představy se jí chtělo zvracet.

Morganovi opět zapípal mobil. Emily vstala a chtěla odnést špinavé nádobí do dřezu, tak jak to měla ve zvyku. V půlce cesty se však zastavila.

Co to ksakru dělám?!

Nehodlala mu v jeho domě uklidit ani pitomý drobek. Vrátila se zpátky a nádobí položila na pult.

Nevěnoval tomu žádnou pozornost, jen dál datloval na mobilu.

„Musím si něco vyřídit. Buď hodná holka a nedělej problémy."

Vypl notebook a postavil se k odchodu.

To si sakra piš, že budu dělat problémy.

„Jo a ještě jedna věc," zastavil se u dveří. „Neřekla jsi mi svoje jméno."

Zmrzla.

Chce vědět moje jméno? A myslí si, že mu ho dobrovolně dám? Zbláznil se.

Nejspíš si všiml, že se Emily zasekla, protože rychle dodal: „Buďto mi ho řekneš, nebo si ho zjistím."

Věděla, že nežertoval a také věděla, že pokud by svoji výhružku splnil, zjistil by také, že se nejmenuje Stoneová.

Nehodlala riskovat, že by se o jejím bratrovi dozvěděl, dřív než by chtěla a proto, se sklopenou hlavou zašeptala odpověď.

„Emily, jmenuju se Emily."

-Chris-

Skoro jsem přeslechl její odpověď. Mluvila tak potichu, jako kdyby měla každou chvíli padnout k zemi s kulkou v hlavě.

Na tváři měla poraženecký výraz a já se musel v duchu usmát, předtím než jsem se vydal do garáže.

Emily.

Tehdy jsem se na její jméno neptal. Popravdě, to bylo to poslední, co mě zajímalo.

Bylo divné, že její tvář z mojí paměti nezmizela. Právě naopak. Pamatoval jsem si ji až moc dobře.

Vytáhl jsem klíčky z kapsy a posadil se za volant černého Mustanga.

Když se garážové vrata otevřely a tmavou místnost pohltily sluneční paprsky, šlápl jsem na plyn a vydal se zpátky do Londýna.

Mobil, hozený na sedačce začal zběsile vyzvánět a já po něm okamžitě hmátl, jako kdyby mi šlo o život.

Ale nešlo. Šlo o její život.

„Chrisi? Jak je chlape? Potřebovals něco?"

Ozvalo se na druhé straně.

Ráno jsem Kyleovi volal snad pětkrát. Vytáčelo mě, že moje hovory ignoroval, nebo je jednoduše neslyšel. Potřeboval jsem jeho pomoc.

„Potřebuju od tebe velkou laskavost." Povzdechl jsem si.

„Cokoliv."

I když byla jeho odpověď jasná, pořád jsem nebyl stoprocentně klidný.

Tolik věcí, které se můžou posrat. Tolik věcí, které může ona posrat. Tolik otázek a málo času.

Jestli si Emily myslela, že ona byla jediná frustrovaná, tak to se hořce mýlila.

Připletla se do mých problémů v momentě, kdy vstoupila do mé kanceláře.

Ani kdybych chtěl, už nebylo cesty zpět.

A možná právě proto bylo dobře, že to byla zrovna ona.

Trocha zábavy nikdy nikoho nezabila, ne? Schválně, jestli to tak bude i v jejím případě. 
-----------------------------------------------------------------
Nakonec budou pohledy častěji, než jsem myslela:-)
Jsem strašně ráda za každý vote a za každého, kdo to čte^^