Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 26.

Okamžitě odvrátila zrak, ale ten obrázek se v její paměti usídlil už nadobro. Její znechucený výraz Christophera nejspíš pobavil, i když moc dobře věděl, jak moc byl jeho čin účinný.

Emily byla vyděšená. A to bylo přesně to, co chtěl. Už příliš dlouho si hrál na slabocha, který by jí neublížil. Už příliš dlouho ji nechal věřit, že má nějakou naději.

"Pořád statečná?" Odfrkl si vítězně a fotky hodil zpátky do obálky.
Už posloužily svému učelu.
Emily nebyla schopná jediného slova. Proč taky? Cokoliv by řekla, by bylo zbytečné. Tohle celé divadélko bylo zbytečně.

Měl by se jí prostě zbavit.

"Jak tohle můžeš dělat?" Nevěřila, že by jeden člověk byl schopný takového svinsta. V takovém světě nežila. Ani nevěděla, že existuje. Roky trpěla pro svého bratra, ale věřila, že si na něm osud určí vlastní cenu.
V Morganově světě ale nic takového neexistovalo.
Jenom boj, moc a bolest. Viděla dost a marně si přála, aby to všechno zmizelo.

"Jednoduše, buďto budu na vrcholu já, nebo někdo jiný."

Tyhle slova ji nahrnula rudou barvu do obličeje. Ne však z rozpaků, ale ze zuřivosti.
"Na vrcholu?! Tomuhle říkáš vrchol? Seš obyčejnej vrah!" Zakřičela hystericky, hlasitě než původně chtěla. Čekala, že vybouchne, že se utrhne, ze řetězu a že to tentokrát opravdu schytá, ale Christopher byl muž s velkou trpělivostí.

Alespoň pokud šlo o zbytečnosti.
A Emily pro něj zbytečná byla.

"Udivuje mě, že se odvažuješ zvyšovat na mě hlas v mém vlastním domě."
Řekl klidně, jakmile se posadil zpátky do křesla.
"Zrovna tebe by nemělo udivovat nic."
Neodpověděl. Místností se linulo ticho, mezitím, co Emilyin obličej oplýval nenávistí.
Kdyby mohla, nejradši by se sebrala a vyběhla odtud, ale byla chytřejší.
A vystrašenější.
"S kým si mluvila, když ses vrátila domů?"
Tahle otázka byla její noční můrou.
Noční můrou, které se tak moc bála.

Copak unese Annu do nějakého jiného domu, ukáže jí ty samé fotky a potom ji stejně jako Emily odhodí někde v lese?

Ani náhodou. To nedopustí.

"S Diannou." Pronesla Emily potichu, čímž se snažila zakrýt zoufalou lež.

"Jenom s Diannou?"

Na jeho obličeji bylo vidět jasné podezření, které donutilo Emily opět znejistět.
Opravdu tohle bude dělat celou dobu?

Chránit Annu? Skrývat další lži? Bát se o svůj život?

Bůh ví kdy to skončí a pokud to opravdu mají být její poslední dny, ba i hodiny, nehodlá je promrhat v neustálém zděšení.

Nepoddajná Emily byla zpátky a v nejbližší době plánovala zůstat přesně tam, kde měla.

Tady.

Bojovně vystrčila bradu a v duchu muže, sedícího před ní proklela.
"Řekla jsem,jenom s Diannou, jestli mi nevěříš, tak prosím - klidně jdi a vyvražďi si půlku města, je mi to u prdele."

Divila se, že vůbec něco takového vypustila z pusy.

Musela mu ale dokázat, že se uvnitř pořád skrývá někdo, kdo jen takposlušně neodcupitá do kouta.
A další lež byla ten nejlepší útok.

"Zase lžeš."

"Nelžu."
Nespustili ze sebe oči, i když nešlo o žádný intimní či psychický kontakt. Šlo o pouhou výzvu, kdo z nich to déle vydrží.

"Víš kde je tvůj problém, Emily?"
Neutrální výraz na jeho tváři se změnil na mírně podrážděný, ale Emily si i přesto byla jistá, že se náramně baví.

"Minulou noc, když jsem poslal Kylea pryč a našel tě v obýváku...,"

Znovu vstal ze židle a až nebezpečně blísko se přiblížil k jejímu křeslu. Stál tak opřený o přední stranu stolu, jen pár centimetrů od jejího obličeje.

A na tváři měl rozhodně úšklebek.

"Věřila jsi, že ti v tu chvíli neublížím, věřila si, že díky jedné pitomé větě, se ve mně snad pohnulo svědomí,"

Jeho slova si pamatovala.
Co s tebou jenom budu dělat.

Nešlo ani tak o jejich samotný význam, ale o to, jak to řekl.
A v tu chvíli se opravdu zdálo, že se v něm schovává víc.

Že má taky bijící srdce a je to obyčejná lidská bytost.

Jenže evidentně se opět mýlila.

"Dala si mi ten pohled, pohled, že to se mnou není ztracený, že mám naději,"
Pořád nechápala, kam tím míří, ale neodvážila se ho přerušit.

"A to jediné, co ti k tomu stačilo, bylo pitomých pět minut...,takže ne, nevěřím ti, když říkaš, že je ti celý město u prdele, nebudu ti věřit, ani když to řekneš znovu, ukázala si mi, jak moc naivní jsi a teď se snažíš postavit se a přesvědčit mě, že jsi bojovnice?"

Naivní.
Naivní.
Naivní.

To slovo znělo Emily v hlavě.
Má pravdu. Nejsem bojovník, jsem jenom naivní nána.
Tuhle myšlenku hned odehnala do ústraní a zakryla svoji nejistotu. Znovu ale neúspěšně.

"Nemáš na to, aby ses mi postavila."

Neříkal to ani tak jako trofej, ale spíš jako samozřejmost. Věděl to už od začátku a včera ji jenom zkoušel.

Copak to byl zločin vidět v lidech i po tom všem špetku dobroty?

V něm nejspíš ano.

"Možná mi celej svět u prdele není, ale jedním si buď jistej, ty seš a jestli se jenom přiblížíš k někomu z mých přátel, tak přísahám, že najdu cestu, jak se ti pomstít."

Musela mít poslední slovo a kdyby šlo o někoho jiného, nejspíš by byla na svůj projev hrdá ale něco jí říkalo, že Morgan stejně najde způsob, jak to překroutit.

"Seš příliš slabá, všechno si bereš osobně." Možná to mělo vyznít jako rada, ale rozhodně nevyznělo.

"Neznáš mě." To bylo to jediné, na co se zmohla.
"Věř mi, už teď vím víc, než bys chtěla."

Tímhle jejich rozhovor v pracovně skončil. Emily se vrátila do svého pokoje, protože to bylo snad jediné místo, kde cítila aspoň trochu v bezpečí.

Posadila se na postel a zahleděla se do obrovského zrcadla, které stálo na protější zdi. Vypadala...odporně.
Morgan, neustálý stres, nedostatek spánku a málo jídla si vybralo svoji daň a Emily se skoro nepoznala.
A bohužel, bylo ji jasné, že až tohle skončí, bude vypadat daleko hůř.

Její mizerný vzhled ji připomněl období, kdy téměř nevycházela z domu. Dobu, kde si prožila to nejhorší.

Dobu, kdy její matka pomalu umírala.
-----------------------------------------------------------------Vote+Comment♡♡