Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 25. |Photos|

-Emily-

Otevřela jsem unavené oči a převalila se na druhou stranu postele. To, co mě drželo pod peřinou, nebylo zdaleka tak vyčerpání, jako pouhá nenávist k tomuhle místu. Kdybych mohla, zůstala bych zachumlaná a v bezpečí celý den.

Každý den, až do konce tohohle mučení.

Když jsem však nenápadně zhlídla k oknu, které stálo jen pár metrů od postele, překvapením jsem skoro vylítla do dalšího patra.

Nebyla jsem v pokoji sama. Stál tam on. Opět v tmavém obleku a se stejně temným výrazem na tváři. Vybavila jsem si minulý večer. Snad poprvé na něm bylo vidět, že má možná taky nějakou duši. Jenže to nejspíš dělal jenom ten alkohol.

Teď vypadal znovu jako on. Jako hajzl bez citů a soudnosti.

„Co tady sakra chceš?"

Bylo mi jasné, že se tak netváří proto, aby začal milým tónem, proto jsem se rozhodla hrát stejně tvrdě jako on. I když mi bylo hned jasné, kdo bude vítězem.

„Co tady sakra chci? Tohle je můj dům, jestli sis ještě nevšimla."

Dobře, tak tímhle přebil mé očekávání. Hrubý tón se mi zasel do kůže a donutil mě přitáhnout si peřinu více k tělu. Seděla jsem na konci postele a vyměňovala si s ním nenávistné pohledy.

Nechápala jsem to. Znovu se choval jako idiot, přitom včera měl pravý důvod zuřit.

Copak tohle byl ten trest? Dopřát mi jednu klidnou noc a potom mi připravit peklo na zemi?

Nemohl počkat aspoň do snídaně?

Pomyslela jsem si, když mi významně zakručelo v břiše. Musel to slyšet taky, nic ale neřekl.

Pořád jsem na sobě měla jenom triko a kalhotky, protože jsem odmítala spát v něčem jiném, což byl taky možná důvod, proč jsem nevstala a nadějně čekala, až vypadne.

„Prostě mi normálně odpověz, co chceš?"

Zkusila jsem to znovu, po chvíli ticha.

„Chci, aby si přestala být mým zasraným problémem."

Dělá si srandu? Já jsem jeho problémem?

„Kdybys mě nechal jít, už bych tvým zasraným problémem nebyla."

Neodvážila jsem se znovu vyslovit přání smrti, i když jsme oba věděli, že i to byla možnost.

Možnost, které se z nějakého důvodu vyhýbal.

„Přestaneš být mým problémem, až přestaneš dýchat, teď vstávej, máš pět minut na snídani, potom si promluvíme."

Zase trefa vedle. Nevyhýbal se, pouze čekal. A to takzvané mluvení rozhodně mluvení nebylo, bylo to odpovídání na jeho otázky, na které jsem nechtěla odpovídat.

Ale aspoň mi dal celých pět minut na vymyšlení uvěřitelného příběhu.

Hned jak za sebou třískl dveřmi, jsem vylezla z postele a oblékla se, ani jsem se nepodívala do zrcadla, protože zrovna to jediné, na čem mi záleželo, bylo pořádné jídlo.

Rychle jsem seběhla schody a sama sobě se divila, když jsem na první pokus trefila do kuchyně. Vzala jsem si z ledničky jogurt, nějaké cereálie a začala to do sebe cpát.

Co když těch pět minut myslel vážně?

Bosé nohy mě štípaly od studených dlaždic, ale nechtělo se mi vracet zpátky nahoru pro ponožky a tak jsem se to rozhodla ignorovat.