Mr. Illegal |CZ|

Kapitola 3.

Podzim byl pro Londýn bouřlivé období. Člověk nemohl vyjít z bytu bez deštníku, a i když ho měl, déšť byl tak silný a nekončící, že stejně nakonec promokl.

Ale i přesto Emily Londýn milovala. Vždy to bylo její vysněné město. Město plné světel a života.

Byly tři odpoledne, když seděla ve své oblíbené kavárně, úplně vzadu u okna a sledovala, jak dešťové kapičky dopadají na sklo. Bouchaly do větru a vytvářely tak zvuk, který Emily uklidňoval.

Podzim jí nikdy nevadil, právě naopak.

Vstupní dveře se otevřely a do kavárny vešel William, mokrý od hlavy až k patě a s ne příliš vlídným výrazem ve tváři. Už od svého dětství déšť nesnášel. Emily na něho zamávala a počkala, až přijde k jejímu stolu.

„Chci, abys věděl, že jsem ti opravdu vděčná."

Spustila téměř okamžitě, co se posadil.

Trochu ho štvalo, že to nebere jako samozřejmost. Byl to jenom pitomý článek do novin a Emily z toho dělala, jako kdyby ji zachránil před jistojistou smrtí.

„Měla bys něco vědět." Řekl vážně a vytáhl ze své černé tašky tlustý dokument.

„Tohle mělo být původně moje, čekal jsem na to hodně dlouho a původně jsem ti to nechtěl dávat, ale příští týden odlétám, takže bych na tom stejně nemohl pracovat-"

„Nechci ti vzít případ."

Namítla nesouhlasně.

Tak dohoda nezněla.

„Posloucháš mě vůbec? Nebereš mi ho."

Samozřejmě, že ho Emily poslouchala, ale to co slyšela, se jí vůbec nelíbilo.

„Věř mi, je to přesně ta pecka pro titulní stránku."

„Tak proč toho nevyužiješ a nepoužiješ to ty? Proč to dáváš mně?"

Kdyby šel William za Dingleym a dal by mu takovou pecku, kterou říkal, že má, tak by teď byl na jejím místě, tak proč se toho vzdával a letěl do New Yorku?

„Chci se tam přestěhovat Emily."

Nechtěl to na ni takhle vyplivnout, ale neměl na výběr. Lhaní mu nikdy nešlo.

„C-cože?"

Byl to šok, nečekaný, obrovský šok, který si ani nedokázala představit.

„Jestli mi tam vyjde pohovor, žádný z mých případů už nebudou brzo moje, a ty seš jediný člověk, kterému je chci předat."

Představa Williama v Americe ji naháněla hrůzu.

To už ho nikdy neuvidí?

Byli přátelé po dobu dvou let a možná to nebylo hodně, ale přeci jenom to něco znamenalo. Znala ho stejně dlouho jako Annu a oba dva byli jejími nejbližšími přáteli.

Nejvíc ji ale mrzel způsob, kterým se to dozvěděla.

Řekl mi to jenom kvůli tomu, že jsem ho zahnala do slepé uličky?

„Emily, poslouchej, omlouvám se, ale teď se musíme oba dva soustředit na práci, na tvoji práci."

Chtěla mu říct, že zrovna teď by se nejradši soustředila na to, jak moc ji naštval, ale nechtěla se zbytečně hádat.

„Prostě jsem nečekala, že se něco takového dozvím na poslední chvíli." Zamumlala a natáhla se pro spis, zastavila ji však jeho ruka.

„Přísahám, že jsem ti to chtěl říct, není to tak, že odjíždím ze dne na den, pár měsíců tu ještě budu, nebuď naštvaná, prosím."

Emily nebyla konfliktní typ, neměla ráda hádky, ale to neznamenalo, že se neuměla bránit. Jenže William nebyl člověk, který by způsoboval, že by se celé její tělo prohnulo v náporu nenávisti, takže se to rozhodla nechat být. Aspoň pro teď.

Už nebyly malý děti a lidé měnili své životy každou chvíli. Nemohla po něm chtít, aby zůstal, jen proto, že jsem se bála změny.

„Nejsem naštvaná a máš pravdu, musíme se věnovat práci." Pokynula hlavou k případu a odtáhla od něj svoji ruku.

Jedna její nepatrná část hluboko uvnitř se pořád cítila zrazená.

„Přečti si to, ale slib mi, že předtím, než to vezmeš, si uvědomíš, do čeho vlastně jdeš."

Řekl to, jako kdyby se domlouvali na masové vraždě. Plná pochybností vzala do ruky spis a začala číst.

Když se dostala na třetí stránku, její oči potemněly.

Myslela si, že blouzní, protože tohle se dít nemohlo.

William si všiml, že je něco v nepořádku a bedlivě se snažil rozpoznat z jejího obličeje, co se děje.

Nevěděl to.
Emily ho za to nemohla vinit. Nikdo ho za to nemohl vinit.

Jenže vlna emocí, který ji v tu chvíli zasáhla, si razila svoji vlastní cestu.

Začalo se jí špatně dýchat.

Každičký okamžik a každičká vzpomínka ji v tu ránu začala škrtit. Jako kdyby se všechno opakovalo, a i když seděla v Londýnské kavárně, v jiné zemi, připadala si, jako kdyby to všechno zažívala znova.

Dívala se do tváře svého bratra a cítila, jak se jí z očí hrnou slzy.
-----------------------------------------------------------------
Rozhodla jsem se, že nějakou dobu budu přidávat dvě kapitoly za den, nejspíš do sedmé-osmé.
Poté nevím, jak to bude s časem O.o
VOTE+COMMENT♡♡