Šampión

Part 1: „Zítra takhle na trati."

Oberhof
7. ledna, čtvrtek

„Třetí rána mimo, na devět hodin," hlásí Egil. Přes hustou mlhu ho sotva vidím. Směrem, odkud se jeho hlas linul, přikyvuji.

Vyjíždím do posledního okruhu těsně za slovinskou kombinézou, kterou rychle předjíždím. Po čele mi stékají kapky tajících sněhových vloček a cítím, jak mi vlhne oblečení. Proto tak spěchám. Už jen pár metrů. Motivuje mě to.

Trénink končím čistou stojkou. To je moje parketa. Nemusím totiž zalehat na ten promočený koberec.

„Mám mokrou i podprdu," posteskne si Eva při převlékání v buňce. Ostatní se holky se smějí a přidávají další stížnosti na oberhofské počasí. Vládne dobrá nálada, jako vždy.

Na stadionu a na parkovišti potkáváme mužské závodníky. Ti to teprve mají před sebou. S některými se zvesela zdravíme, s dalšími si vyměníme pouze nesmělé úsměvy, s jinými se na sebe ani nepodíváme. Nejsem tu ještě tak zabydlená a výrazná, abych se s ostatními dobře znala. Ale ve velkém kolektivu to tak holt chodí. Vidím, že i ostatní holky, které ve světovém poháru působí podstatně déle, se k některým hlásí více a k jiným méně.

Nasedáme do stříbrné Škody Octavia a vyrážíme směrem k hotelu Panorama, vzdáleného jen pár minut jízdy. Za volantem tradičně Jessica, já jako ta nejmenší se musím mačkat vzadu uprostřed mezi Makulou a Evkou.

Odpoledne přichází na řadu ještě lehký trénink v posilovně. Ta je součástí hotelu, což představuje velkou výhodu tohoto podniku. Další den nás čeká sprint, takže nemá cenu podnikat velké venkovní výpravy, které by nás zbytečně unavili, nebo ještě hůř, nachladili.

Každá si jedeme to svoje. Jde spíš o takový relax, zábavu. Já si zabírám běžecký pás a nastavuji rychlost 10 km/h pro lehčí vyklusání. Zapínám Spotify a pouštím si do uší biatlonový podcast z dílny ČT Sport, v němž sportovní experti z nejrůznějších médií rozebírají možnou podobu nastávajícího trimestru.

Nese název „Navážou mladé české hvězdy na úspěchy ze začátku sezony a udrží si Johannes Bö absolutní dominanci?". Všímám si, že po těle cítím jako by zimnici a zrychleně dýchám. Je to kvůli tomu, co poslouchám. Uvědomuji si, že označení „mladé české hvězdy" se týká i mě.

Jsem zvláštně nervózní a v rozpacích, když slyším že se o mně mluví a že se do mě také vkládají určitě naděje. Zároveň ale cítím neuvěřitelný pocit vzrušení z toho, že jsem součástí toho kolotoče a že i mně je mezi jmény jako Markéta Davidová, Dorothea Wierer a Johannes Bö v podcastu věnována pozornost.

Po čtyřiceti minutách na páse jsem hotová víc než jindy.

„Holky, já to balím," oznamuji do placu a sbírám si své věci.

•••

„Takže, Makula 8, Lucka 15, Zoe 33, Jess 45, Evka 60."

Na večerní poradě si tradičně rekapitulujeme plán na další den. Domlouváme časy, odjezdy na stadion, zkrátka vše potřebné.

„Chlapi, vy ať tam jste v jednu, jasný?" Ondra Rybář se obrací k mužskému zastoupení týmu.

„No jasan," pronáší druhý Ondra s trochou ironií v hlase a úlisným úsměvem ve tváři. Všichni víme, že na Ondru se lze na 100 % spolehnout a že přesně ve 13:00 bude nastoupený v aréně připravený na nástřel. Nikdy si ale nenechá ujít příležitost trochu odlehčit atmosféru v týmu.

Se svými vtípky pokračuje i později, když už sedíme všichni u jednoho stolu a hrajeme Aktivity. Chybí jenom Makula a Miky, kteří se rozhodli využít klidu na pokojích k učení.