Šampión

Part 37: „Máš obráceně tričko, vole."

Oslo
16. března, úterý

Z pohledu Tarjeie

Jestli jsem si dosud nebyl jistý Evinou úvahou o tajném vztahu Zoe a Johannese, tak teď už jsem.

Čím jsem si ale jistý byl, je to, že s Johannesem jsme jako jeden člověk. Že se známe jako vlastní boty. Jenže očividně ne. Protože kdyby mě znal, tak by mu bylo jasný, že mu to jeho nevymejšlej kraviny a jdi se normálně nasnídat ani náhodou nesežeru.

Tak průhledná výmluva. Mohl za to rovnou dodat já si mezitím půjdu vrznout, vyšlo by to úplně nastejno. A aspoň by ze mě nedělal blbce. 

Jakmile Johannes odejde z pokoje, rychle si vyčistím zuby, opláchnu obličej a hodím na sebe běžecké oblečení. Běžně mi tenhle proces ve volné dny trvá dobrou půl hodinu. Dnes ne. Mám před sebou důležitej úkol. 

Vydám se k výtahu. Nestisknu nulu, která by mě dopravila do přízemí, tedy do jídelny, jak po mně můj ulhaný bratr chtěl. Protože teď nastala moje chvíle a nemůžu ji promarnit, jinak mi Eva dá co pro to. Stisknu sedmičku. V sedmém patře bydlí český tým. 

Dveře výtahu se znovu otevřou a ocitnu se na místě vypadajícím identicky jako to, kterém jsem před pár okamžiky opustil. V hotelových chodbách se člověk ztratí vážně snadno. 

Nasměruju své kroky k pokoji 711. Dlaně se mi potí a tep zrychluje. Nedokážu říct, jestli z nervozity, vzrušení nebo naštvání. Mísí se ve mně nejrůznější pocity. Nemůžu se dočkat, až jim tuhle jejich intimní chvilku naruším. Dal bych všechny peníze světa za to, abych mohl vidět Johannesův výraz ve chvíli, kdy bude v nejlepším a já zaklepu na dveře. Na druhou stranu jsem z toho nervózní, protože asi nikomu není příjemný být pátý kolo u vozu a přivádět svoje blízký do trapných situací. 

To poslední odvolávám. Trochu příjemný to je. 

Ale hlavně se necítím dobře z toho, že jim to mám kazit. Přeju jim to. Johannes už zvoral dost slibných vztahů a já bych ho měl v pokusu o tenhle podpořit. A Zoey si žádný sabotování taky nezaslouží. Jenže mě fakt štve, že se oba ani trochu nestydí mi takhle prachsprostě kecat. 

Zastavím u svého cíle. Bez váhání zaklepu na dveře, než bych si to třeba stihl rozmyslet. Přesně jak jsem čekal, nějakou chvíli se nic neozývá. Slyším zevnitř však nějaké zvuky potvrzující, že tam někdo je. 

Když se ani v dalších vteřinách neozve žádná odpověď, vytočím se ještě o trochu víc. Dělají ze mě debila i ve chvíli, kdy je v podstatě přistihnu při činu. Všechny výčitky i pochybnosti mě rázem opustí. 

Tentokrát na tmavé dřevo zaťukám o něco rázněji. 

„Hej, to jsem já." Vím, že tam jste a že se zrovna honem rychle oblíkáte, abych vás nenachytal při něčem nepatřičným, mám chuť dodat. Ale tím bych celou tuhle srandu zkazil. 

Zaslechnu další šustění a tlumené hlasy. Ale no tak! To si fakt myslej, že jsem až tak blbej?

Vzápětí se dveře konečně otevřou. Stojí za nimi Zoey s úsměvem, který vypadá až moc uvolněně na to, aby byl opravdový. 

„Co vám tak trvalo?" neodpustím si a bez pozvání vstoupím dovnitř. 

„Promiň, asi jsme tě nejdřív neslyšeli," vystřelí Zoey tu nejtrapnější výmluvu na světě. 

Konečně povolím čelist, kterou celou dobu tisknu pevně k sobě, abych neřekl něco, čeho bych později litoval. Začíná mě to totiž docela bavit.