Šampión

Part 12: „Makula zatím čistá!"

Pokljuka
15. února, pondělí

Pondělní večer je na Šport hotelu Pokljuka podstatně živější než ten předchozí. Mnoho lidí v neděli vyrazilo do Bledu slavit konec prvního týdne šampionátu. Zejména Norové, jako by se tu po nich včera slehla zem. Bodejť by ne. Byl to velký norský víkend díky Johannesově bronzu ze stíhacího závodu, a především díky dvěma světovým titulům Tiril Echkoff. Vraceli se až pozdě v noci.

Po zaslouženém volném dni je společenská místnost plná. Pár lidí ze slovenského týmu se soustředí u kulečníkového stolu. Několik chlapů se vzteká před televizí, kde se právě hraje nějaký důležitý fotbalový zápas. Já sedím u stolu s Ingrid a Tiril, která do sebe souká oříškový dort, který si poručila jako odměnu za své výsledky.

Do místnosti vejde Johannes a zamíří k nám. Je oblečený do teplákových kraťasů a černého trička s výstřihem do V. Tváře má červené a ve vlasech se mu lesknou kapičky vody. Zřejmě právě vylezl ze sprchy. Ještě jsem s ním od jeho úspěchu ve stíhačce nemluvila. Zvedám se, abych mu poblahopřála.

„Gratuluju k bronzu," usměju se. Když ho obejmu, okamžitě ucítím příjemnou vůni pánského sprchového gelu.

„Díky moc," odvětí Johannes radostně.

Posadí se do křesla naproti nám.

„A kde je můj dort?" chce vědět.

„Ten je jen pro zlatý," vysvětluje Tiril s plnou pusou.

„Kecá, tebe by si nedovolili vynechat," vrtí hlavou Ingrid a zvedá se ze židle. „Dojdu ti tam."

„Počkej, jdu si přidat," volá za ní Tiril a s talířem v ruce spěchá za svojí kamarádkou. 

Johannes se mlčky opírá v křesle a dívá se na mě s tím svým odzbrojujícím klidem a sebevědomím.

„Včera jsem dostala pěknou valentýnku," začnu.

Usměje se. Předkloní se tak, aby se mi přiblížil, a lokty se opře o kolena.

„Mám tě zamčeného v srdíčku, vezmi si mé tělo i dušičku? Vážně?" pobaveně nadzvedne obočí.

Trapas. Ten náš výtvor nezní tak skvěle, když ho někdo vysloví nahlas. 

„Byl to fór. Nečekala jsem, že to hned prokoukneš. Myslel sis aspoň na chvíli, že máš tajnou ctitelku?" ptám se s nadějí v hlase.

„Moje ctitelky nepíšou kýčovitý básničky," usmívá se a nespouští ze mě pohled. 

On má prostě na všechno odpověď. 

Johannese přerušuje Tadeáš, který se zničehonic objevuje vedle nás. „Zoe, můžeš na chvíli?"

„Jo, jasně," přikyvuji.

Beze slova kráčím za Tadeášem do lobby, kde je naprosté prázdno. Jsem z jeho přítomnosti docela nervózní. Posledně jsem ho poprvé v životě zažila dost nevrlého, a tak nevím, co od něho mám očekávat.

Zastaví a konečně se na mě podívá.

„Takhle to dál nejde," spustí.

„To máš pravdu."

„Nic jsem ti neudělal."

„Ale udělal, pěkně jsi mě celou dobu vodil za nos."

„Dobře, za to se omlouvám. Ale nic jsem nezkazil. Držel jsem se naší dohody a nic po tobě nechtěl," odmlčí se, přistoupí blíž a chytí mě za ruce. „Pořád po tobě nic nechci, můžeme být normálně dál kamarádi?"