Šampión

Part 28: „Nešahej na ni."

Ozve se klepání na dveře a já jsem ve vteřině zase zpátky v realitě. I Joahnnes se ode mě odtáhne.

„Kdo to je?" zeptá se.

„Nevím. Počkej tu, zjistím to."

Ještě než otevřu dveře, ohlédnu se, abych se ujistila, že Johannes zalezl za roh a není z chodby vidět. I tak ale tajně doufám, aby to byl Miky, Evka, Makula nebo kdokoliv, komu svou návštěvu případně nějak nekonfliktně objasním.

Jenže za dveřmi stojí Tadeáš. 

„Ahoj," vyhrknu.

„Čau," usměje se, „Jess říkala, že jsi s nima neodjela ze stadiónu, tak jsem se přišel podívat, jestli seš v pohodě. Viděl jsem ten závod."

„Jsem úplně v pohodě," řeknu se srdcem až v krku. Může mu být přeci jedno, že je u mě Johannes. Dávno jsem to mezi námi ukončila, i když vlastně nikdy nic ani pořádně nebylo. Přesto si připadám, jako by mě nachytal při něčem zakázaným.

„Můžu dál?" zeptá se, ale než stihnu odpovědět, už udělá jeden krok dovnitř.

„Teď se to úplně nehodí," zastavím ho.

Zarazí se. V ten moment mu dojde, že tady je něco špatně. „Proč ne?"

„Čau Tadeáši," ozve se za mnou. 

Trhnutím se otočím a na druhé straně chodbičky spatřím Johannese. Alespoň už se stihl obléknout do vypůjčených tepláků a trička. Kdyby se tu objevil jen v ručníku, ještě by to všechno patřičně zhoršilo. 

Zavřu oči a pevně semknu rty k sobě. Je mi jasné, že teď Johannes rozpoutal něco hodně nepříjemnýho. Nemůžu mu zazlívat, že nezalezl pod postel a nepřečkal to tam, než se Tadeáše nějak nenásilně zbavím. Můžu tu mít na návštěvě koho chci. Otázkou je, jestli to Tadeáš bere stejně. A něco mi říká, že ne.

„No samozřejmě," uchechtne se Tadeáš. „To mi mohlo bejt jasný."

„Není to jak to vypadá, jasný? Je tu jen na návštěvě," snažím se uklidnit situaci.

Johannes přikročí blíž k nám. „Ne, je to přesně tak, jak to vypadá. Může mu bejt úplně jedno, co tady spolu děláme. Nemáš povinnost se mu zpovídat," říká na oko mně, ale nespouští při tom zrak z Tadeáše.

Tadeáš se otočí ke mně. Pevně mě chytí za zápěstí, až mi jím projede ostrá bolest. „Celou dobu jsi ze mě dělala kreténa."

„Nešahej na ni, vole," přikáže mu Johannes a vytrhne mou ruku z jeho sevření.

„Tváří se jak světice, ale přitom vleze na každýho, kdo se o ni jen otře. Je to pěkná coura, nic víc," sykne Tadeáš anglicky se zlostí v očích. 

Stojím tam jak opařená. Nikdy jsem ho takového nezažila. Jako by se v něm najednou probral úplně cizí člověk. Nechtěla jsem věřit tomu, co mi Johannes vyprávěl o té noci na Pokljuce. Že na mě byl Tadeáš hrubý a že mi údajně chtěl něco udělat. Ale to jsem ho neznala takového, jaký přede mnou teď stojí. Najednou Johannesova verze toho příběhu a jeho nenávist k Tadeášovi dává naprostý smysl.

„Kurva, cos to řek?" zeptá se nasupeně Johannes a strčí do Tadeáše tak, až skoro přistane na protější zdi hlavní chodby.

„Slyšels, vole. Bůh ví, proč tady vůbec je, když ještě před dvěma rokama stála za hovno," otočí se zpět na mě a přepne do češtiny, „Rybáře jsi taky vojela?"