Šampión

Part 26: „Pojď sem."

Nové Město na Moravě
12. března, pátek

Beru pušku na záda a opouštím buňku. Mám ještě před startem spoustu času, který by asi bylo rozumné strávit v teple, ale ty čtyři stísněné stěny mě začínají požírat zaživa.

Mířím tunelem do zahřívacího prostoru. S každým krokem na mě víc a víc dýchá atmosféra linoucí se z centra stadiónu. Při večerních závodech, kdy v černo černočerné tmě uprostřed lesů křičí desetitisíce lidí a tratě jsou zlatě osvětleny, má ještě větší kouzlo.

Vylezu posledních pár schodů a dolehne to na mě plnou silou. Strnu na místě a nedokážu udělat jakýkoliv pohyb. Nasávám ten hlahol a bláznovství nesoucí se z tribun. Vibrace českých fanoušků zkrátka nemají konkurenci.

Najdu si své místo u stojanu, kde se potkám s Jessicou, která se akorát chystá na svůj start.

„Se nemůžeš dočkat?" zazubí se, když mě spatří svlékat se, přičemž mé číslo je podstatně vyšší než její.

„No, nemohla jsem na dnešek dospat," ušklíbnu se.

„Večerní starty jsou zlo, co?"

Jess naráží na start závodu, který dnes připadá až na 17:30. To už je v NMNM taková klasika. Trenéři nám to ještě okořenily tím, že nás všechny nasadily až do zadních skupin. Očekávají, že sníh bude s pozdějšími hodinami přimrzat a zrychlovat. Na trati už je víc než polovina startovního pole, ale od nás pouze Evka. Jessice má číslo 69, já 81. Makula i Lucka přijdou na řadu ještě později. V tuto dobu už jsme normálně zvyklé regenerovat.

„Čas asi nebude ten problém," odvětím.

Jess na to zareaguje úsměvem, který mě ujistí, že v tom nejsem sama. I z takové věčné kliďasky, jako je ona, cítím nervozitu. Bodejť by ne. Tribuny jsou plné lidí, kteří od nás čekají úspěch. A co víc, lidí, které máme rádi. Rodin, kamarádů, známých, fanoušků. Pro nikoho z nás tohle není normální závod.

„Tak hodně štěstí," popřeju jí a obejmu ji tak pevně, jak jen dokážu.

Zůstanu u stojanu a jen bezhlavě přehazuji věci z batohu ven. Připadám si, jako bych to všechno dělala poprvé. Nevím, co si připravit, co si na sebe obléct, co si svléknout. Čekala jsem, že mě dnešek sejme, ale rozhodně ne tolik. 

Trenéři se ze všech sil snaží nevyvíjet na nás nátlak, ale i přesto ho cítím. Způsobuju si ho sama. Zatímco dosud jsem zde vždy startovala jako takový pokusný králík, letos už od sebe mám očekávání. Už mě neuspokojí dojet si pro stíhačku, v lepším případě pro body.

„Ahoj."

Z hloubání mě vytrhne známý hluboký hlas. Za uchem mě polechtá jeho příjemně teplý dech, ze kterého mi okamžitě naskočí husí kůže. Nemusím ho vidět, abych věděla, že je tak blízko, že se svými rty téměř dotýká mého ušního lalůčku.

Otočím se a skoro přistanu na jeho hrudi. Je ode mě vzdálený sotva na krok. Když vzhlédnu, uvidím jeho kamennou tvář, která se přeformuje do úsměvu přesně ve chvíli, kdy se naše oči setkají.

„Vyděsils mě," konstatuju a snažím se zachovat klid, o který mě jeho bezprostřední blízkost ovšem spolehlivě připravuje.

„To jsem nechtěl," řekne Johannes potichu a nespouští ze mě oči.

„Co tu děláš? Máš určitě spoustu svých plánů," vrátím pozornost své předchozí aktivitě a začnu se znovu přehrabovat v batohu. Jsem rozhozená z toho, jak mě zas rozhodil.