Šampión

Part 46: „No co to má bejt."

Oslo
21. března, neděle

Noc ze soboty na neděli je jako noc před Štědrým dnem. Nebo před maturitou. Mix obojího. Natěšení a jen těžko popsatelné nervozity. Nemůžu se dočkat, až si tedy na Holmenkollenu stoupnu na start hromadného závodu a naposledy v sezóně si s holkami zazávodíme v královské disciplíně. Už ani necítím potřebu bojovat o co nejvyšší umístění. Mám jen strach, v jakém stavu se ráno probudím. Abych byla schopná do závodu vůbec nastoupit a nějak důstojně ho dojet. Naše zdravotní problémy nebyly nijak vážné ani dlouhé. Nicméně, ono když člověk nemůže celý den jíst, s tělem to dost zamává. Těžko říct, jestli bude schopné v neděli podat důstojný výkon. 

Mám pocit, že spím maximálně hodinu v kuse. Neustále mě budí všechny ty myšlenky, které mi proudí hlavou. Proto se mi skoro až uleví, když mi o půl osmé začne zvonit budík. Šílená noc je za mnou a konečně přišel den D. 

Vyskočím z postele plná energie, spánkový deficit se snad dostaví až později. Tentokrát se neodplížím tiše do koupelny jako jindy, ale nebojím se Makulu a Evku bezostyšně vzbudit. 

„Vstáváme!" zvolám a roztáhnu závěsy. Už samotný pohled ven napoví, že s dneškem bude něco špatně. Obloha je nezvykle tmavá. Nad Oslem se sklánějí mraky, z kterých jen místy vykukují sluneční paprsky. Podle pohupujících se stromů odhaduji, že tam vládne poměrně silný vítr. 

„No co to má bejt," zamračí se rozespalá Makula, když se podívá z okna. 

„Azuro dneska asi nebude," odvětím. 

To nakonec i Evku donutí převalit se na druhý bok, aby viděla, o čem se bavíme. „Klasika, celou dobu, co jsme tu zavřený, tak je krásně, a když máme jít ven, tak to tam vypadá takhle." 

Taky jsem z počasí zklamaná. Takhle jsem si ho pro svůj vysněný závod nepředstavovala. Všechny negativní myšlenky ale honem zaženu stranou a ještě na chvíli si vlezu do peřin mezi ty dvě.

•••

Když po osmé hodině přijdeme na snídani, je už v jídelně poměrně rušno. Tak jako vždycky, když se startuje krátce po poledni. Musíme mít dostatek času na pomalou a klidnou snídani, trávení a následné rozehřátí. 

„Müsli a jogurt nechci minimálně měsíc vidět. Říkám vám, že hned zejtra na letišti snídám vajíčka se slaninou," informuje nás Eva mezi tím, co si nandává do mísy vydatnou porci vloček. 

„To si fandíš, jestli věříš, že zrovna ty budeš snídat," uchechtne se Makula.

„Dobře no, tak zejtra asi ne, ale hned v úterý doma. To je sladký, jak mě znáš." 

„Jak to myslíte?" zeptám se přihlouple.

„Tak, že někdo lehce popije a někdo se sundá tak, že si radši balí kufry už den předem, aby v pondělí to odpolední letadlo vůbec stihnul," Makula významně pohlédne na blondýnku a já rázem pochopím, že naráží na proslulou večerní oslavu, které se poprvé konečně zúčastním i já.  

Ta nad její poznámkou obrátí oči v sloup. „Jsem sportovec, ne jeptiška." 

Přijdeme k našemu stolu uprostřed místnosti, kde už sedí Jess, Lucka i Jirka Holubec a o něčem horlivě debatují. 

„Dobré ráno," pozdravíme zvesela, ale sotva si nás všimnou. 

Posadím se vedle Jirky a místo toho, abych se hned pustila do jídla, naslouchám jejich debatě. 

 „A stihnou to kluci vůbec zajet?" ptá se Lucka. 

„Měli by, jde o to, jestli se umoudří počasí," vysvětluje Jirka.