Šampión

Part 45: „Udělej to, co chceš teď."

Oslo
20. března, sobota

Hned po skončení přenosu mu napíšu zprávu na WhatsApp. 

Jak je ti? Můžu se za tebou večer stavit?

Jakmile ji odešlu, netrpělivě čekám na odpověď. Je jasný, že hned neodepíše, ani není online. Přesto hypnotizuju displej a sotva se opovažuju mrkat. První minut pryč, druhá, třetí. Připadá mi, jako bych čekala spíš tři hodiny než tři minut. 

Vůbec nevím, co mu řeknu. Rozhodně nejsem, co se nás dvou týče, moudřejší než včera nebo před týdnem. Ale cítím, že za ním musím jít. Ať už jako jeho přítelkyně nebo jako kamarádka, to je fuk. Abych ho alespoň objala a nechala ho si zanadávat tak, jak potřebuje. Ještě nikdy jsem ho po závodě neviděla tolik zdrceného jako dnes v televizi. 

Uběhne pět minut a odpověď pořád nepřichází. Už to nevydržím ani o vteřinu déle. Zavřu se v koupelně a posadím se na sklopené prkénko od záchodu. Najdu v kontaktech číslo na Tarjeie a zvolím Volat. Zvedne to téměř okamžitě. V mezilidských vztazích se od něj jeho mladší brácha má dost co učit. 

„Tak co?" vychrlím na Tarjeie, než se stihne vůbec ozvat. 

Nemusím svou otázku ani nijak konkretizovat, okamžitě ví, co mě zajímá. „Ještě jsem s ním pořádně nemluvil. Nevypadal, že by mu bylo do řeči, tak jsem ho nechal bejt, než trochu vychladne." 

„A kde je teď?" 

„Nevím, nic mi neřekl a zmizel. Myslím, že se chtěl vyhnout fanouškům, rozhovorům s rodičema a tak. Jsou tady všichni, o to víc ho to muselo sebrat."

Povzdechnu si. „Mě to tak mrzí."

„Za to nemůžeš, Zoey." 

„Ale určitě mu nijak nepomáhám."

„Musí si to v sobě srovnat sám. Jen se za ním stav. Pomůže mu to." 

„Já vím, už jsem mu psala, ale neodpovídá." 

„Musím jít, Zoey, uvidíme se večer."

„Jasně, pa." 

Jakmile hovor ukončíme, znovu zkontroluji WhatsApp, i když mi žádnou novou notifikaci nehlásí. Nic, překvapivě. Kliknu na ikonku Instagramu a snažím se vypnout mozek bezmyšlenkovitým scrollováním po domovské stránce. Žádný příspěvek však není natolik zajímavý, aby mi zaměstnal na hlavu na víc než dvě vteřiny. 

Je to hodně zlý, když hned odešel ze stadionu? Asi jo. Má tam celou rodinu, kamarády. Biatlonové fanoušky nejen z celého Norska. A podle Tarjeie se za nimi ani nestavil, nezamával, nefotil se. 

Co se mu teď může honit hlavou? Snad odešel do hotelu a ne někam pryč. Za poslední dva měsíce jsem se toho o Johannovi naučila spoustu. A jednou z těch věcí je to, že dokáže mít pěkně blbý nápady. Nedivila bych se, kdyby sedl na vlak, odjel do centra Osla, tam se do noci poflakoval a nikomu o tom neřekl. Bože, doufám, že ho nic takového nenapadlo. Ne dneska.  

Píp.

Leknutím skoro nadskočím. To je ten zvuk, na který tak netrpělivě čekám. Upozornění z WhatsAppu. 

Zrovna jsem dorazil na pokoj. Klidně přijď.

Vezmu ho za slovo. Než vyrazím, zkontroluji svůj stav po celodenním vylehávání v posteli. Jestli nemám na mikině fleky od čokolády, kterou jsme se ládovaly. Nebo drobky od sušenek. Z příšerného drdolu se pokusím vytvořit o něco méně příšerný cop. Ještě deodorant. Hodně deodorantu. Připravena.