Šampión

Part 43: „Ty brečíš?"

Oslo
19. března, pátek

Kdybych mohla sednout na letadlo, odletět domů, zavřít se s pláčem do svého pokoje a už nikdy nevylézt, asi bych to dnes udělala. 

Už v noci bylo jasné, že tenhle den bude příšerný, když jsem se na záchodě potkala s Evkou a zjistila jsem, že se cítí stejně mizerně jako já. Asi o půl hodiny později křeče do břicha probudily i Makulu. Měly jsme co dělat, abychom se v koupelně stíhaly střídat. U snídaně vyplavala příčina našich střevních potíží na povrch, když se ukázalo, že trápí i Jessicu a naopak Lucka, která z nás jako jediná nevečeřela zeleninový salát s dresingem, je zdravá. 

Nezlepšovalo se to ani přes den, ale o odstoupení ze závodu žádná z nás nechtěla ani slyšet. Pro všechny kromě mě a Makuly, které jsme nominované do nedělního masáku, by to totiž znamenalo nejen žádný sprint, ale taky žádnou stíhačku. A tím pádem předčasný konec sezóny. Nikdo nechce z ničeho nic zjistit, že závod, který jel pře několika dny, byl poslední a další pojede až za osm měsíců. Chcete si prostě být vědomi, že jedete poslední závod, a náležitě si ho užít. Ne zjistit to zpětně.

A tak jsme nastoupily i přes to, že jsme netušily, jestli jsme vůbec schopné těch sedm a půl kilometru obkroužit bez zastávky na záchod. A i kdybychom byly, měly jsme prázdné žaludky a za sebou hroznou noc s asi dvěma hodinami spánku. 

Výsledek všem těm děsivý, předpokladům dostál. Zaznamenaly jsme nejhorší závod pro českou reprezentaci za poslední roky. Ani jedna z nás se nedostala do stíhačky. Naše běžecké časy byly tragické vinou chybějící energie a na střelbě se zkrátka podepsaly křeče, které nám nekontrolovatelně vystřelovaly do břicha, a nezadržitelný třas způsobený spánkovým deficitem. 

Jessica, učebnicová střelkyně, trefila jen dva terče z deseti. Na stojce nechala bůra a skončila na naprostém chvostu výsledkové listiny. Však to taky nejvíc obrečela. Ačkoliv jsme si ten závod vydupaly, teď už bylo jasné, že pro ni, Evku a Lucku tentokrát byl skutečně poslední. A takhle si ho holky rozhodně nepředstavovaly. 

Makula si zachovala svůj věčný postoj, kdy místo smutku je na sebe spíš naštvaná, ačkoliv dneska rozhodně nebyla na vině. 

Mně celá situace semlela mnohem víc, než bych čekala. Ačkoliv se považuju za člověka, kterého jen tak něco nerozhází, dneska se ukázalo, že zas tak nedotknutelná nejsem. Ještě, bohužel, nejsem tak ostřílená jako Makula, která svoje sedmdesáté místo dokázala rychle hodit za hlavu a příliš se jím netrápit. Ve chvíli, kdy víte, že jste prostě nic nemohli udělat lépe, je to taky to nejlepší řešení. 

Jenže mě takové myšlenky neuklidňují. Je mi jedno, co za můj špatný výkon může, a fakt, že to není moje vina, mi nepomáhá cítit se lépe. Výsledek je stejný. Moje premiére na Holmenkollenu proběhla naprosto tragicky. Závody, na které jsem se vyjma Nového Města těšila nejvíc, jsou v háji. Nesebrala jsem dneska jediný bod a neodstartuju do stíhačky. Šance získat modrý trikot a stát se nejlepší biatlonistkou do pětadvaceti let, která se ještě včera jevila tak slibně, se nenávratně vytratila. V neděli v masáku už pojedu maximálně tak o čest. 

„Zoey." 

Takhle mi říká jen jediný člověk. 

Otočím se a mezi všemi těmi lidmi pobíhajícími mezi buňkami uvidím Tarjeie. Podle malorážky a závodního oblečení hádám, že už míří na nástřel sprintu. Můj plán nepozorovatelně ze stadionu zmizet nevyšel. 

„U oběda se řešilo, že jste měli nějakej problém s kuchařem. Všechno v pohodě? Jste zdraví?" 

Už dopředu vzdám pokus o to, chovat se, jako že je vše v nejlepším pořádku, a všechno mu vyklopím.